Docent plastické chirurgie nedávno v Českých Budějovicích u docenta Jiřího Stehlíka absolvoval ortopedickou operaci a byla mu doporučena rehabilitace. Mohl si vybrat jakoukoliv rehabilitační kliniku v republice. Zvažoval Malvazinky, Slapy, ale hned po prvním telefonátu se rozhodl, že půjde do Berouna. „Nalákal mě sem můj kamarád fotograf Jadran Šetlík, že je to tu úžasné, a musím mu dát za pravdu,“ vysvětlil plastický chirurg, proč si vybral právě naši nemocnici. „Všude prosazuji to, že nejdůležitější je první dojem. Zde jsem hned při prvním telefonátu narazil na milou paní Müllerovou a spolu jsme se do telefonu smáli. Pak jsem ještě volal primáři Ondřejovi Horáčkovi a i z tohoto telefonátu čišelo lidství. Bylo tedy rozhodnuto.“ Stejně pozitivním dojmem působilo i setkání se sestřičkou Monikou z oddělení ortopedie v Českých Budějovicích. „V noci mi dávala injekci a hladila mě, aby mě to nebolelo, ale mě ani operace vůbec nebolela!“
Pro docenta Měšťáka je prostě velmi důležitý lidský přístup a líbilo se mu i to, jak to má berounská rehabilitační klinika zorganizované profesně. „První dojem a lidskost jsou nejdůležitější a to učím všechny mediky i sestry,“ zdůraznil.
Nejdůležitější jsou oči
Při našem rozhovoru nešlo neprobrat i téma plastické chirurgie. Pan docent Měšťák se netají tím, že pokud si myslí, že žena plastiku nepotřebuje, pokusí se jí zákrok rozmluvit anebo ji prostě vyhodí. Některé takové odmítne i opakovaně. I kdyby nabízela miliony, pošle ji za kolegy. „Ročně vyhodím tak 40 až 60 procent lidí, že plastiku nepotřebují.“ Naopak pokud vidí, že to někdo potřebuje a na operaci nemá peníze, operuje zadarmo. Díky své skromnosti se spřátelil i s hrabětem Jindřichem Kolowratem-Krakovským. A osud tomu tak chtěl, protože jeho soukromá klinika Esthé sídlí v bývalých Kolowratských palácích v pražské ulici Na Příkopě. Ve stejné době, kdy tuto kliniku budoval, se stal i spoluzakladatelem a přednostou Kliniky plastické chirurgie 1. LF UK v pražské nemocnici Na Bulovce. Na obou místech působí i dnes.
Ač je neuvěřitelný gentleman, přiznává, že často vypustí i sprostá slova. Ale používá je zcela účelově. Pomáhají mu totiž odbourat ostych a stud ostatních. „Ve vážné situaci řeknu jedno z nejsprostších slov. Všichni zmlknou, ale pak se začnou neuvěřitelně smát. Sestřičky na Bulovce už tuhle mou taktiku znají. Když za mnou na Bulovku přijdou ženy bez prsu, že chtějí rekonstrukci prsu, a nechtějí se přede mnou svléknout. Já pak řeknu něco neuvěřitelně divného, někdy i sexuálně zaměřeného. Chvilku je naprosté ticho, ale pak se atmosféra uvolní.“ Smích pomáhá překonat stres i stud.
Často ho označují za odborníka na krásu, 20 let seděl v porotě soutěže Miss. I přes jeho povolání je pro něj vždy důležitější ta vnitřní krása. „Ať máte, promiňte mi to, kozy takové nebo makové, je to jedno. Nejdůležitější je, co z vás vyzařuje. I u chlapa vás nezajímá, co má v kalhotách, ale víc vás okouzlí jeho charisma. Vnější krása je pomíjivá nebo se dá uměle vylepšit, ale ta vnitřní ne, ta vítězí.“
Přirozená krása je subjektivní pocit, který má každý jiný. V porotě Miss často prosazoval dívky, které nebyly prvoplánově krásné. „Jednou mě a kolegu porotce fotografa Petra Škvrněte zaujala stejná dívka. Měla charisma, uměla mluvit, nádherný úsměv, držení těla… Prostě byla překrásná, kam se na ni hrabaly ty ostatní. Jenže měla velký nos. Dlouho se nám ji dařilo v soutěži prosazovat do dalších kol, bohužel pak nevyhrála. Ale úplně tam zářila.“
Krásu ženy vidí především v jejích očích. „Oči jsou oknem do její duše a do srdce, kde sídlí láska. To je pro mě atribut ženské krásy.“
Celý život pomáhá
Při rozhovoru z něj vyzařuje ohromná pozitivita a skromnost. Už 45 let je vysokoškolským pedagogem a svých studentů se vždy ptá, co je pro ně důležité. On sám v tom má jasno. „Na prvním místě jsou vždy děti, pak jsou partneři a teprve pak vše ostatní. Když se něco stane dítěti, je to to nejhorší.“ Za svůj život viděl už tolik utrpení. Svým studentům přednáší o dětské chirurgii popálenin, o nejstrašnějších vrozených vadách, úrazech, nádorech, ale sám vidí svět pozitivně. „Pokud mi někdo ubližuje, tak za to většinou nemůže. Mohou tam být geny. Ten člověk je sám raněný, a proto kope kolem sebe, a mně je ho líto. V lidech se snažím vidět spíš to dobré, případné zklamání pak potlačím. Kdybychom totiž nebyli někdy na dně, tak nevíme, co je štěstí, a mohu směle říci, že si ho pak ani neumíme vážit.“
Před lety začal na popud své bývalé pacientky spolupracovat s nadací Dejme šanci dětem. „Kdysi přivezli na Kliniku plastické chirurgie v Praze na Vinohradech, kde jsem pracoval, desetiletou dívenku se závažným poraněním obličeje. Její rodina měla těžkou nehodu někde v Polsku. Její maminka při ní zemřela. Tatínek byl těžce zraněn a ona taky, v obličeji. Operoval jsem ji a ona mě po letech vyhledala. Spolupracovala se zakladatelkou nadace Míšou Chovancovou, jejich práci mi představila a já s nimi začal spolupracovat.“ Se svými patrony zůstává v kontaktu a podporuje je i finančně.
O docentu Měšťákovi je známo, že spí jen 3,5 hodiny denně a žije neuvěřitelně skromným životem. Nepije, nekouří, sportuje. Sociální sítě považuje za žrouty času. „Moudří lidé nemají Facebook, Instagram, vyhýbají se jim.“
Často přednáší a píše o etice, hlavně té lékařské, v tom to má plastická chirurgie nyní dost složité. A právě ve skromnosti a etice si notuje i se svým vzorem – profesorem chirurgie Pavlem Pafkem.
Mohl by mít vilu s bazénem, spoustu aut, ale on stále bydlí „v králíkárnách“ a vyhovuje mu to. „Nejsem zlatokop, všechny svoje děti jsem zabezpečil, i ty další. Nepotřebuji hromadit majetek. Jednou z mých motivací, proč to stále dělám, je to, že rozesmávám ženy a pomáhám jim. Motivuji ženy, aby se viděly krásné.“
A rozesmát mě i přimět k vážnému zamyšlení se panu docentovi opravdu podařilo. Za naši nemocnici přejeme panu docentovi Janu Měšťákovi brzkou plnou rekonvalescenci, hodně sil pro práci i sport a hlavně stálé zdraví.
