Co vás přivedlo ke zdravotnictví? Byl to dětský sen?
Ne, to vůbec ne. Spíš osobní zkušenost. V rodině jsme měli vážná onemocnění u starších příbuzných a když mi bylo patnáct let, zemřel mi dědeček na disekci aorty. Hodně mě to zasáhlo. Tehdy jsem si uvědomila, že chci pracovat s nemocnými lidmi, hlavně se seniory. Navíc jsem si s nimi vždycky rozuměla. Mají životní zkušenost, pokoru i potřebu lidského kontaktu. A právě to mě ke zdravotnictví definitivně přivedlo, i když si rodiče představovali úplně jinou profesní cestu.
Jakou?
Tatínek ze mě chtěl mít inženýrku, protože se sám věnoval jaderné energetice. Ale já si nakonec prosadila svou.
Nikdy jste o své volbě nepochybovala?
Ne. I když jsem si vyzkoušela ještě další obory, které jsem studovala, jako například vědeckou výživu obyvatel, později krizový management a řízení. Pracovala jsem také na septické chirurgii i jako mezinárodní paramedik, kdy jsem doprovázela pacienty při transportech po celém světě. Každá zkušenost mě ale utvrdila v tom, že největší smysl mi dává přímá práce s pacientem. Tituly, které mám, nepoužívám. Rozhodující je, jaká práce je za člověkem skutečně vidět.
„Dnes se nám daří vracet do života až 80 % pacientů, a to je obrovská motivace“
Prošla jste velkými fakultními pracovišti. Proč nakonec právě Beroun a následná péče?
Protože tady vidíte výsledek své práce nejvíc. Na akutních pracovištích pacient často odejde velmi rychle. Na následné péči s ním trávíte týdny. Vidíte začátek, krizi, pokrok a návrat do života. V Berouně mě oslovil přístup celého týmu i vedení oddělení. Snaha opravdu postavit pacienty zpět na nohy. Dnes se nám daří vracet do běžného života až osmdesát procent pacientů, což je obrovská motivace k další práci.
Vy se však věnujete také vzdělávací a vědecké činnosti…
Ano, od podzimu minulého roku se věnuji vědeckému mezinárodnímu výzkumu hojení akutních, chronických ran a podílím se na vědecké činnosti v tvorbě nových materiálů k vlhkému hojení ran. Přednáším také na sympoziích vedených v této problematice.
Čím je práce na oddělení následné péče specifická?
Pečujeme o pacienty s více diagnózami, po operacích nebo v paliativním režimu. Je to kombinace vysoké odbornosti a zároveň velmi lidské péče. Práce se seniory bývá někdy neprávem podceňovaná, ve skutečnosti je extrémně komplexní. Člověk musí rozumět hned několika oborům, které zahrnují interní medicínu, rehabilitaci, psychologii a v neposlední řadě také komunikaci s rodinou.
„Když pacient cítí, že ho berete vážně, dějí se malé i velké zázraky“
Jak důležitá je komunikace s pacienty?
Zásadní. Geriatričtí a paliativní pacienti nepotřebují jen injekce a převazy, ale hlavně někoho, kdo je vyslechne. Často nemohou své emoce sdílet s rodinou. Buď ji nechtějí zatěžovat, nebo mají pocit, že jim rodina nerozumí. Vzpomínám například na mladou pacientku s rakovinou, po opakovaných operacích mozku. Sedávala jsem si k ní, pily jsme kávu, mluvily o strachu, o životě, o nespravedlnosti. Když pacient cítí, že ho berete vážně, začnou se dít malé i velké zázraky.
Který moment z vaší práce tady na oddělení následné péče se vám ještě vryl do paměti?
Když jsme přijali pacienta, který trpěl těžkými nekrózami obou nohou a hlubokými dekubity. Upřímně jsem nevěřila, že by kdy mohl ještě chodit. Rehabilitace pro něj byla nesmírně bolestivá. Díky intenzivnímu systému vlhkého hojení ran a obrovskému úsilí celého týmu se ale jeho stav během několika týdnů výrazně zlepšil a dnes chodí. To jsou chvíle, kdy pociťujete obrovskou satisfakci, kterou jen těžko nahradí něco jiného.
„Studentky, které k nám přicházejí na praxi, často odcházejí překvapené, jak moc je práce bavila“
Následná péče ale přesto bývá vnímána jako méně atraktivní obor. Co byste vzkázala mladým sestrám?
Aby se jí nebály. Ano, je to náročná práce, ale zároveň nesmírně smysluplná. Vidíte skutečný posun pacientů a jste jeho součástí. Studentky, které k nám přicházejí na praxi, často odcházejí překvapené, jak moc je práce bavila. Když zvládnou první situaci samostatně, vidíte jejich obrovský profesní růst. A to je radost i pro nás.
Jak byste popsala váš pracovní kolektiv?
Jako dream team (směje se). I přes občasné náročné období, které ale v práci potkává asi každého, jsem skvělý kolektiv a držíme při sobě. Beru nás jako rodinu. Sestry si pomáhají, komunikují spolu a dokážou si otevřeně vše vyjasnit. To je podle mě základ dobře fungujícího pracoviště.
Veronika Irová
Narodila se na Slovensku, dnes žije se svými dětmi ve Tmani na Berounsku. Profesně se specializuje na hojení chronických ran a dlouhodobě se věnuje vzdělávání zdravotnického personálu i studentů. Působila ve velkých českých nemocnicích a pracovala také jako mezinárodní paramedik při transportech pacientů po celém světě. Hovoří několika světovými jazyky. Ve volném čase ráda běhá, studuje nové postupy v léčbě ran a jak o sobě sama říká, je „coffeeholik“.
