Pane doktore, minulý rok jste se stal zástupcem primářky rehabilitačního centra. Co to pro vás osobně znamená?
Je to pro mě velká výzva a přirozený krok v mém rozvoji, jak lékařském, tak lidském. Naše centrum je bezesporu největší v Čechách a má skvělé jméno. Mou hlavní vizí je spolu se širším vedením tuto kvalitu udržet a dál rozvíjet, aby pacienti i kolegové věděli, že jsou u nás v těch nejlepších rukou.
Když se podíváte na své priority pro nejbližší měsíce, co vás zaměstnává nejvíce?
Rehabilitace poskytuje v podstatě servis pro ostatní obory, takže naše plány úzce souvisí s celou nemocnicí. Teď se soustředíme hlavně na to, abychom pacienty po operacích přijímali k rehabilitaci co nejdříve, hned, jak to jejich stav dovolí. Také se připravujeme na užší spolupráci s Iktovým centrem v naší sesterské Nemocnici Hořovice, což znamená, že k nám budou dříve přicházet pacienti po mrtvicích. No a samozřejmě se snažím zefektivnit ambulantní provoz, protože zájem o naše služby pořád roste.
„Nebereme pacienta jen jako 'TEPku' nebo 'zádaře', ale jako celek“
Dnešní medicína se hodně mění. Jak se tenhle posun projevuje v berounském centru? Jde ještě o klasické dlouhé pobyty, jak si je pamatujeme dřív?
Právě že už moc ne. Ten trend je jasný: pacienti k nám chodí mnohem dříve po operacích nebo úrazech a tráví u nás kratší čas. O to intenzivnější ale ta péče musí být. Klademe obrovský důraz na individualizaci. U nás neexistuje, že bychom na pacienta koukali jen jako na „TEPku“ nebo „zádaře“. Vždycky se snažíme vidět člověka jako celek. Řešíme jeho další nemoci, rodinné zázemí i možnosti. Čím dál víc také využíváme moderní diagnostiku, například ultrazvuk. Klíčem je také zácvik pacienta do autoterapie.
Zmiňujete, že pacienta vidíte jako celek. To asi vyžaduje i dost široký tým lidí kolem vás, je to tak?
Přesně tak, bez týmu by to nešlo. S fyzioterapeuty a ergoterapeuty jsme v kontaktu prakticky neustále, řešíme věci operativně na denní bázi. Ale do té skládačky patří i psychologové, logopedi, nutriční specialisté nebo ortopedi. Pravidelně se scházíme na konziliích, abychom si potvrdili, že ta péče je pro pacienta kontinuální a bezpečná.
„Pacient po operaci srdce se často bojí i zakašlat. Naším úkolem je tento blok v hlavě odstranit“
Jedním z vašich klíčových témat je také kardiorehabilitační program. Proč je důležité, aby pacienti nejen s kardiologickými obtížemi nebo po operaci srdce zůstali pohybově aktivní?
Pohyb potřebujeme všichni v každém věku, při každé diagnóze. Ono je to také hodně o psychice. Pacient po srdeční operaci se pohybu často vysloveně bojí. Má pocit „rozřezaného hrudníku“, bojí se i zakašlat, natož se nějak aktivněji hýbat. Má obavu, aby si neublížil. Naším úkolem je tento blok v hlavě odstranit. Chceme jim ukázat, že jejich tělo zase může fungovat, a pomoci jim najít ty nové, bezpečné limity.
Jak takové „hledání limitů“ vypadá v praxi?
Všechno probíhá pod přísným dohledem odborníků a díky moderním přístrojům máme v ruce přesná data. Pacient vidí, že i když mu tep vyskočí nahoru, jsme tam my a máme vše pod kontrolou. To mu neuvěřitelně vrací sebedůvěru. Navíc tento program není jen pro pacienty po bypassu, ale i pro ty, kteří bojují s metabolickým syndromem, obezitou nebo vysokým krevním tlakem. Překážku nepředstavuje ani kardiostimulátor či defibrilátor, pokud je stav pacienta pod pravidelnou kontrolou lékaře.
Máte v této oblasti i nějaké konkrétní plány do budoucna?
Rád bych do toho vnesl víc z tělovýchovného lékařství. Chtěl bych u pacientů provádět cílená zátěžová vyšetření, jako je třeba spiroergometrie, abychom tu péči zacílili ještě přesněji. A u vybraných pacientů bych chtěl ke cvičení v posilovně přidat i individuální lekce s fyzioterapeutem.
Kromě toho, že jste lékař, jste teď i lídr týmu. Jaký styl vedení je vám blízký?
Vsadil jsem na lidskost a otevřenou komunikaci. Věřím, že většina problémů se dá vyřešit prostým rozhovorem. Tím, že jsem si s mnoha kolegy vytvořil osobní vazby, je pro mě spousta věcí jednodušších. Snažím se do ostatních vcítit a hledat řešení, která budou vyhovovat všem.
„Snažím se rozumět kolegům, jejich potřebám a maximálně k nim přihlížet“
Jak se vám daří motivovat ostatní lékaře v týmu?
Snažím se k nim přistupovat jako kolega, ne pouze jako nadřízený. Sám jsem si prošel různými odděleními v Berouně i v Hořovicích, od interny přes chirurgii, neurologii až po ARO. Vím přesně, co ta práce obnáší a jak je těžké si rozvrhnout čas. Každý lékař má jiné potřeby, motivaci, sny a cíle, a já se snažím k těmto individuálním potřebám přihlížet.
Pocházíte z Prahy, ale už roky žijete kousek od Berouna. Co vás sem vlastně přivedlo?
Sport. Od mládí hraju florbal, za studií jsem hrál extraligu za Spartu a pak mě cesty zavedly do oddílu v Králově Dvoře. Díky sportu jsem vždycky vnímal, jak úzce je pohyb spojený se zdravím, a to mě vlastně dovedlo až k mé profesi. Teď už hraju spíš za „béčko“, ale ten vztah k regionu zůstal.
A jak odpočíváte, když zrovna nejste v nemocnici nebo na hřišti?
Doma mě dost zaměstnávají dcerky, takže času moc nezbývá. Ale když už, tak si jdu zaběhat na pás, na brusle nebo vyrazím do přírody. A pro úplné vypnutí? Rád se podívám na severskou detektivkou nebo nějakou reality show v televizi, to je skvělý relax.
Máte nějaké životní motto, kterým se řídíte?
Vyloženě motto asi ne, ale rád používám filmové hlášky. Pacienty i kolegy občas oblažím citáty z Pelíšků, filmu Vesničko má středisková nebo mírně vykrádám Cimrmana. A když jde o medicínu, tak s oblibou cituji některé kolegy: „Proti věku není léku.“ Ale my v našem centru děláme všechno pro to, abychom ten lék alespoň trochu nahradili správným pohybem (směje se).
