Pane doktore, jak vzpomínáte na své začátky v medicíně?
To bylo docela zajímavé, občas dobrodružné. Začínal jsem jako lékař začátkem 80. let minulého století, přesně v roce 1982 jsem nastoupil na neurologickou kliniku FN Motol. V té době možnosti medicíny zdaleka nebyly tak pokročilé jako jsou dnes. Magnetická rezonance ještě nebyla k dispozici vůbec a CT vyšetření pouze obtížně dostupné. Neměli jsme ještě k dispozici počítače, zprávy jsme psali pouze na psacích strojích, to si dnes mladí lékaři už nedovedou představit. V nemocnicích ještě tehdy neexistovaly urgentní příjmy, takže záchranná služba pacienty přivážela rovnou na oddělení a člověk si při pohotovostní službě teprve na ambulanci musel sám rozhodnout, zda pacient patří na jeho oddělení neurologie nebo spíše na internu.
Taková škola života člověka zocelí…
A to si ještě představte, že víkendové služby vypadaly tak, že jsem v pátek ráno přišel do nemocnice a byl tam celý pátek, sobotu i neděli a odcházel jsem v pondělí odpoledne. Při této službě jsem měl sám na starosti 50 lůžkové oddělení a k tomu jsem přes víkend zajišťoval všechna neurologická konzilia v nemocnici. A žádné volno po službě! To si dnes mladí lékaři také sotva dovedou představit. Bylo to docela drsné, ale jak říkáte, byla to vynikající „škola“. Protože při těch službách se člověk naučil opravdu nejvíce. S odstupem času na to ale rád vzpomínám. A s vděčností také musím vzpomenout na tehdejšího mého primáře MUDr. Martina Bojara, který mne velmi obětavě učil základům neurologie, z toho dodnes čerpám.
Takže k rehabilitaci jste se dostal přes neurologii?
Ano, přesně tak. V Motole na naší klinice část pacientů potřebovala fyzioterapii a tato práce mě zaujala. Poprvé jsem se zde také setkal s manuální medicínou, kterou prováděl primář Bojar a trochu nás v této oblasti vzdělával. Po 4 letém působení na neurologii a poté, co jsem složil I. atestaci z neurologie, jsem nějaký čas působil v neurologické ambulanci, absolvoval jsem kurzy manuální medicíny a další kurzy z oblasti rehabilitace. Později jsem se rozhodl již plně věnovat rehabilitaci a v roce 1999 jsem složil i atestaci z tohoto oboru, tehdy se jmenoval „fyziatrie, balneologie a léčebná rehabilitace“. Pak jsem 11 let působil jako primář na Klinice rehabilitace, kde byl přednostou prof. Pavel Kolář. Musím podotknout, že v rámci rehabilitační praxe se mi moje neurologická průprava vždy velice hodila, protože velká část pacientů přicházejících na rehabilitaci trpí neurologickými poruchami.
„Bez okolků tak, jak jsme ho znali a bez chození okolo horké kaše, se zeptal: „Doktore, nechtěl byste jít do Berouna dělat primáře?“ Chviličku jsme na sebe koukali, já přemýšlel, co mi to tu nabízí a slíbil jsem mu, že se přijedu podívat“
A kudy tedy vedla vaše cesta do Berouna?
To bylo velmi zajímavé (usmívá se). V Motole se tehdy má ordinace nacházela hned vedle ordinace pana profesora Koláře a takhle jednou před polednem zaťukal někdo razantně na dveře. Já otevřel a tam stál pan doktor Calta (MUDr. Jan Calta, po němž je berounské rehabilitační centrum pojmenováno - pozn. redakce), držel v ruce knížku, kterou si nesl od prof. Koláře a jejíž byl spoluautorem. A bez okolků tak, jak jsme ho znali a bez chození okolo horké kaše, se zeptal: „Doktore, nechtěl byste jít do Berouna dělat primáře?“ Chviličku jsme na sebe koukali, já přemýšlel, co mi to tu nabízí a slíbil jsem mu, že se sem přijedu podívat. Doktor Calta mi tu pak vše ukázal, hodně se mi věnoval a mě to zaujalo. Prostředí bylo hezké, příjemné, a nakonec jsem si plácli. Musím říct, že jsem nikdy nelitoval a další vývoj mi dal za pravdu, že jsem se rozhodl správně a už jsem tu patnáct let.
Jak na pana doktora Caltu vzpomínáte?
Byl to ohromný člověk, velmi zkušený, čestný a rovný chlap. V počáteční fázi rozvoje tohoto centra byl pro nás všechny nepostradatelný právě díky svým bohatým zkušenostem, kontaktům i radám. Dokázal pochválit, ale také vyčinit, pokud člověk udělal chybu. Vždy ale jednal fér, byl lidský i profesionální.
„Na počátku mého působení v berounské nemocnici jsme v našem centru disponovali 30 lůžky, nyní jich máme 160. Pacienti oceňují moderní a čisté prostředí nemocnice, komfortně vybavené pokoje a komplexnost služeb.“
Jakým způsobem se změnila Rehabilitační nemocnice Beroun od doby, kdy jste nastoupil?
Rehabilitační nemocnice Beroun se změnila zásadně. Většina oddělení se výrazně rozrostla, nemocnice jako celek byla postupně vybavena dokonalejšími přístroji i systémy pro objednávání pacientů, spolupráce mezi jednotlivými odděleními je lépe koordinována. Co ale vnímám jako nejdůležitější: stále přibývá nových pacientů, a to jistě vypovídá o vysoké úrovní péče, kterou nemocnice jako celek poskytuje. Na počátku mého působení v berounské nemocnici jsme v našem centru disponovali 30 lůžky, nyní jich máme 160 a stále nemůžeme uspokojit všechny žadatele o přijetí. Pacienti také velmi oceňují moderní a čisté prostředí nemocnice, komfortně vybavené pokoje a komplexnost služeb. Považuji za vizionářské, že také na toto majitel nemocnice Ing. Sotirios Zavalianis klade důraz a posouvá zdravotnictví na vyšší úroveň.
I samotná medicína se za dobu vaší praxe jistě proměnila. Kterou změnu považujete za nejzásadnější – ať už po stránce odborné, nebo lidské?
Na to nelze jednoduše odpovědět. Medicína se určitě hodně změnila v různých aspektech, pokročila diagnostika i terapie. Jako příklad zcela zásadní změny k lepšímu bych zmínil zavedení magnetické rezonance, což znamenalo skutečně revoluční změnu. S jistou nadsázkou lze říci, že včasná diagnostika pomocí MRI zachránila i mnoho životů. Za velkou změnu v oblasti terapie mohu jako příklad uvést pokroky v transplantacích, kardiologické intervenční postupy, implantace kardiostimulátorů, defibrilátorů, implantace mozkových neurostimulátorů, sofistikované algeziologické postupy, např. zavedení neuromodulace u chronických bolestí atd. A v oboru rehabilitace bylo bezesporu velkým pokrokem zavedení robotických systémů využívaných především u pacientů s těžkými poruchami hybnosti i přístrojů využívajících biologickou zpětnou vazbu. To před 30 lety v České republice nebylo možné. Ale tím, že se zavádějí stále sofistikovanější diagnostické metody, se lékaři stávají paradoxně více závislými na přístrojích, což vždy nemusí být ta nejlepší cesta. Zejména pokud přístroj selže nebo chybuje. Pak nastává problém. Zastávám názor, že technologie představují důležitý nástroj, ale hlavním článkem zůstává vždy lidský faktor.
S tím naprosto souhlasím. Co vás na lékařském povolání dokázalo i po letech nejvíc potěšit nebo dojmout?
Vždy mě potěší, když mě s odstupem času osloví mladý lékař, který prošel naším oddělením a svěří se mi, že se u nás opravdu něco naučil a že na toto období rád vzpomíná. Samozřejmě mě vždy potěší také spokojenost pacienta s naší péčí. A stále mě, i po těch letech, dokáže dojmout, když vidím pacienta např. s těžkým neurologickým onemocněním, který je imobilní ale který se navzdory nepříznivé prognóze nemoci nepoddá, nehroutí se a s nepřízní osudu „statečně bojuje“.
„Mám velkou radost z toho, že se nám podařilo zrealizovat některé specializované aktivity. Běží u nás rehabilitační program pro pacienty s Parkinsonovou nemocí, sytém péče o neurologické pacienty se spasticitou i diagnostika muskuloskeletálních poruch pomocí sonografického vyšetření i s případnou návaznou injekční léčbou“
Na který moment ve Vaší kariéře jste obzvlášť hrdý? Ať už jde o konkrétní případ, týmovou spolupráci nebo posun oboru?
Určitě nejvíce mne těší, že naše rehabilitační centrum v současné době patří mezi ta nejlepší rehabilitační pracoviště v ČR, soudě podle hodnocení laické i odborné veřejnosti. Je to především výsledek mnohaleté vytrvalé práce celého týmu pracovníků centra, z nichž mnozí jsou zde od doby jeho založení. Dále bych chtěl vyzdvihnout - a mám z toho velkou radost - že se nám podařilo zrealizovat některé specializované aktivity. Jako neurolog jsem ocenil, že kolegové vypracovali specializovaný rehabilitační program pro pacienty s Parkinsonovou nemocí. Je cenné, že tato aktivita vznikla především díky iniciativě a aktivitě dvou našich mladých pracovníků: lékaře a fyzioterapeuta. Program se osvědčil, má již nadregionální charakter a je vyhledáván i pacienty ze vzdálených regionů. Podílel jsem se na tom, když jsme před pár lety propracovali a zdokonalili sytém péče o neurologické pacienty se spasticitou. Byl sestaven odborný tým ve složení: rehabilitační lékař, fyzioterapeut, ergoterapeut, který na pravidelných seminářích řeší tyto složité pacienty, přičemž používá při diagnostice a terapii ty nejmodernější specializované postupy. V současné době se tento tým a program přesunul do sesterské Nemocnice Hořovice, kde funguje v rámci neurologického oddělení, přičemž ale nadále pokračujeme ve spolupráci. V souladu s moderními trendy v rehabilitaci dva naši mladí lékaři provádí diagnostiku muskuloskeletálních poruch pomocí sonografického vyšetření i s případnou návaznou injekční léčbou. Tím se diagnostické a terapeutické možnosti v rámci centra výrazně rozšiřují. Specializovaných aktivit je u nás více, ale to by již asi přesahovalo rámec tohoto rozhovoru.
Věnujete se skutečně mnoha aktivitám. Neméně úspěšný je ale také váš tradiční Berounský rehabilitační den…
Ano, to je další záležitost, která mě těší a na kterou jsem hrdý. Že jsme s kolegy dokázali vytvořit silnou tradiční akci, která již dávno přesáhla hranice regionu. Na tuto celorepublikovou rehabilitační konferenci se opakovaně sjíždí lidé z dalekých koutů, což je pro nás zpráva, že se nám daří držet zajímavý program a zvát špičkové odborníky. Je to významná událost nejen pro naše rehabilitační centrum, ale pro celou nemocnici, a nakonec i holding AKESO. Tady nesmím zapomenout poděkovat paní primářce Mileně Kolářové i paní sekretářce Ladě Müllerové za organizaci a rovněž také paní Lucii Liškové, která velkou část organizace převzala, a tím nám všem velmi pomohla.
Jak se vám daří hledat rovnováhu mezi náročnou profesí lékaře a osobním životem? Naučila vás medicína něco důležitého i pro život mimo nemocnici?
V mém věku a při mých životních zkušenostech si troufám říci, že mám rovnováhu mezi profesí lékaře a osobním životem už vybalancovanou. Nastolit v mé situaci tuto rovnováhu je určitě jednodušší, než je-li lékař mladý, pracuje na plný úvazek, má služby a doma malé děti. Myslím, že medicína mne naučila jisté pokoře. Když pracujete s těžce hybně postiženými pacienty, z nichž někteří nemoci statečně vzdorují, tak si ty hodnoty trochu srovnáte. A lépe se pak vyrovnáváte s vlastními problémy a obtížemi.
Co byste vzkázal mladým lékařům, kteří dnes stojí na začátku své kariéry?
Mladým lékařům bych vzkázal, ať jsou trpěliví a ať se smíří s tím, že vzdělávací proces v medicíně je zdlouhavý. A zejména zpočátku budou medicíně muset zákonitě obětovat hodně času. Jinak to nejde, pokud to chtějí brát vážně a dělat to poctivě. I moje generace tím prošla.
Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše koníčky?
Přestože mám kratší úvazek, tak se rozhodně nenudím. Teď rekonstruujeme byt, 2x týdně pomáháme s manželkou dceři s hlídáním vnuka. To nás na jedné straně stojí hodně času, ale na druhou stranu nás to obohacuje. Vzhledem k operaci kolene jsem dočasně přestal sportovat, ale postupně se ke sportování chci vracet, v zimě k lyžování, v létě k cyklistice a hlavně tenisu.
Panu doktorovi přejeme vše nejlepší k životnímu jubileu, pevné zdraví, mnoho spokojených pacientů i brzký návrat ke sportu.
