Díky výborným studijním výsledkům na tehdejší jedenáctiletce se chtěl nejdříve věnovat oboru konstruktéra v oblasti automobilového průmyslu a poslal si tedy přihlášku na ČVUT v Praze. Nicméně den před koncem termínu podlehl tlaku nejen své maminky, ale také třídní profesorky a své tehdejší přítelkyně (která se později stala i jeho ženou) a přihlášku si změnil na Lékařskou fakultu hygienickou Univerzity Karlovy v Praze (dnešní 3. lékařská fakulta). Díky tomu se medicína, především pak léčba srdce, nakonec stala jeho životním posláním.
Své rozhodnutí o profesním zaměření jste z technického na medicínské změnil prakticky na poslední chvíli. Vaše obliba techniky ale zůstala – především u trolejbusů.
Auta mi přirostla k srdci ze zřejmého důvodu – když jsem byl ještě kluk, tak jich tolik nejezdilo. Ještě víc jsem ale chtěl být řidičem trolejbusu. Totiž v naší čtvrti na Smíchově jezdila linka, kterou řídil šofér, jenž mne a mého kamaráda často brával k sobě dopředu. Vždy se mi líbilo, jak jsou trolejbusy konstrukčně řešeny, takže nakonec zůstaly mým koníčkem dodnes, který velice rád pěstuji s mým starším vnukem. On sám studuje dopravní průmyslovku a těší mne, že je do trolejbusů stejně velký fanda jako já. Společně o nich dovedeme vést dlouhé a zajímavé diskuze. Vlastně jsem tehdy těžce nesl, když nám je v Praze v 70. letech zrušili. Naštěstí jsem se dočkal, že se do hlavního města vrátily. Nicméně samozřejmě nelituji, že jsem se nakonec rozhodl pro medicínu, protože je pro mne milovaným zaměstnáním a také koníčkem. Velké dík určitě patří mé rodině, že byla vždy tak tolerantní, protože jsem velkou většinu času pobýval v nemocnicích.
Svou profesní dráhu jste věnoval akutním stavům, zejména pak v kardiologii. Jak jste se k léčbě srdce dostal?
Po promoci jsem se rozhodoval mezi neurologií a interním oddělení. Načež v roce 1973, jako internista po atestaci, jsem v Nemocnici Na Míčánkách (původně samostatné interní oddělení ÚVN Praha) měl možnost zakládat tamní koronární jednotku pod vedením primáře prof. MUDr. Františka Prokšana, CSc. Zabývali jsme se především intenzivní péčí o pacienty po akutním infarktu či srdeční arytmii.
V tu dobu vám bylo teprve 27 let a už jste působil jako vedoucí lékař.
Je to tak, měl jsem tu zodpovědnost, že jsem vedl malý kolektiv šestilůžkového oddělení. Byl jsem krátce po první atestaci z vnitřního lékařství a nade mnou působil vynikající šéf. Měl už habilitaci z kardiologie, takže na mne bezvadně dohlížel. Měl jsem ale i své učitele v nedaleké Nemocnice Na Vinohradech v čele se slavným kardiologem prof. MUDr. Vratislavem Jonášem, DrSc. a především prof. MUDr. Vlastimilem Víškem, DrSc., se kterým jsem úzce spolupracoval. Také díky němu se mi takto dařilo. Nesmím určitě opomenout doc. MUDr. Václava Dejmala, CSc., jenž mne učil na fakultě a byl mi velkým mentorem i po studiích. Když jsem tehdy působil jako mladý šéf, často jsme se scházeli na konzultace.
Jaké stránky medicíny na vás během vaší kariéry nejvíce zapůsobily?
Byla to taková ta rychlá akutní medicína, kdy vám přivezli pacienta v bídném stavu a on se díky naší práci po několika hodinách vylepší a začne s vámi komunikovat. Za pár dnů jej můžete umístit na standardní pokoj a o něco později dokonce propustit do domácího léčení. To mi zůstalo dodnes.
V berounské nemocnici pracujete 30 let. Zažil jste tedy nejen několik ředitelů, ale také její privatizaci. Jak se zařízení za tu dobu změnilo?
Pan majitel, Ing. Sotirios Zavalianis, na různá místa po chodbách nechal na zeď umístit snímky, jak nemocnice vypadala předtím, než ji koupil a opravil. To je asi nejvíce výmluvné, jak se to tu změnilo. Prostředí rovněž uzdravuje a v tomto případě je fajn poznamenat, že toto rčení u nás stoprocentně platí. Co ale například na našem oddělení zůstalo neměnné, je báječný tým lidí. Dokonce tu stále pracuje většina sester, které k nám nastoupily už v čase, kdy jsem měl pouhých několik let po promoci. Natolik jsou svému poslání oddané. S přibývajícím věkem se kolektiv samozřejmě promísil. Stálé tu ale máme výborný tým, jenž plní tu důležitou roli, díky níž u nás péče zůstává na velmi vysoké úrovni. Musím v této souvislosti říct, že jsem vždy měl v životě štěstí, že mě z drtivé většiny obklopovali skvělí lidé. Což mi samozřejmě bylo příjemné, protože když už tedy vznikl nějaký problém, pokaždé se vyřešil v klidu a profesionálně.
Je něco, co se během vašeho primariátu nestihlo?
Vždy je co zlepšovat. V tomto ohledu naše oddělení čeká ještě na zmodernizování urgentního příjmu. Existuje už dokonce hezký projekt a mým osobním přáním bylo ho uskutečnit ještě za mého působení. Nicméně nemocnice řadu let prochází danými etapami modernizace, takže na tento záměr ještě teprve přijde řada.
Můžete se ohlédnout za vaší lékařskou kariérou, zhodnotit ji a třeba vyzdvihnout nějaký zajímavý milník?
Jedním z největších úspěchů své kariéry považuji to, že jsme s kolegou doktorem Janouškem v rámci našeho oddělení byli vůbec jedni z prvních takzvaných periferních nemocnic, které se zapojily do experimentální léčby akutních srdečních příhod v prostředí mezinárodních studií, jež vedl prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc., FESC., FACC. Jednalo se o katetrizační léčbu akutních srdečních infarktů, která byla na konci 90. let velmi revoluční. Ta nicméně tehdy na ministerstvu zdravotnictví zprvu nenalezla pochopení. Přitom se dnes jedná o běžnou praxi, která není vlastně jen diagnostickou technikou, ale také léčebnou metodou. Interní lékařství se za mou více než padesátiletou praxi výrazně proměnilo. Například jsme zažili, a stále jím procházíme, obrovský rozmach diagnostických metod, o kterých se profesorům, co mě učili, ani nesnilo. Tehdy měli na interně maximálně přístroj k natočení EKG. Současně se ale před nimi osobně skláním. Považuji totiž za velké štěstí, že jsem se mohl učit od tak vážených lékařů ještě z období První republiky, ať to byl již zmíněný profesor Jonáš, dále pak prof. MUDr. Jiří Syllaba, DrSc. a prof. MUDr. Josef Charvát, DrSc.
Se snížením pracovního úvazku budete mít více volného času. Jak s ním naložíte?
Čas využiji hlavně na více odpočinku, abych mohl pečovat nejen o své tělo, ale také duši. Rád cestuji a věnuji se pěší turistice, takže často vyrážím do Krkonoš a také do Českého krasu, Brd i Křivoklátska. Těším se tedy, že se budu více věnovat takovýmto výletním pobytům. Pak mám rád knížky, takže určitě doženu, co jsem v tomto ohledu zameškal. A samozřejmě se těším, že více času strávím s rodinou a vnoučaty.
