English
Michale, jaký byl váš život předtím, než jste onemocněl? Jak byste sám sebe popsal?
Byl jsem úplně normální člověk. Chodil jsem do práce, celý život prodávám šroubky. Zažívali jsme běžné starosti i radosti, zrovna se nám tehdy narodila první vnučka. A hlavně jsem hodně sportoval. Závodně, i když na nižší úrovni, jsem hrál házenou a volejbal. K tomu mě hrozně bavily běhy na dlouhé tratě, měl jsem za sebou nějaké maratony a jezdil jsem takové ty amatérské, legrační triatlony. Sport mě zkrátka provázel celým životem, dělal jsem ho pro radost, ale jako správný sportovec jsem chtěl vyhrávat.
Kdy se objevily první příznaky toho, že je něco špatně?
Pamatuji si to přesně. Účastnili jsme se ženou a kamarády jednoho charitativního běhu na Letné v Praze. Princip byl v tom, že za každé uběhnuté kolečko člověk vyběhal nějaké peníze na dobrou věc. Vyběhli jsme a mě najednou strašně píchlo v zádech. Zpomalil jsem, ostatní mě předbíhali a divili se, kde jsem, protože jsem normálně běhal vpředu. Byla to zvláštní, divná bolest, kterou jsem do té doby nezažil. Pak jsme sice ještě sešli z Letné dolů na pivo a bylo to docela v pohodě, ale zhruba za čtrnáct dní začaly ty bolesti zad sílit. Bylo to čím dál horší, nemohl jsem spát, nejlépe mi bylo vsedě v rohu sedačky. Do práce jsem pak chodil třeba už ve čtyři ráno, protože ležet se nedalo.
„Myslel jsem si, že mi řeknou, jaký sval jsem si natáhl a doporučí cvičení. Realita byla však šokující“
Jak jste to řešil?
Podstoupil jsem vyšetření na CT. Šel jsem tam s tím, že mi řeknou, jaký sval jsem si natáhl, abych věděl, jak s tím hýbat. Jenže pan doktor si mě zavolal do ordinace a oznámil mi, že mám metastázy na páteři.
Co vám v tu chvíli prolétlo hlavou?
Bylo to strašné, hrozný pocit. Pořád to máte v hlavě a neustále se vám to vrací. Pak se rozjel kolotoč vyšetření. Zjistilo se, že jde o lymfom, tedy rakovinu krve. Ty metastázy mi tam bohužel dost zrichtovaly dva obratle. Lékaři plánovali operaci, při které se to pokusí z páteře „vyškrábat“. Mezitím se mi ale hrozně rychle zhoršovala chůze. Já sám jsem si to tolik neuvědomoval, ale moje žena to viděla. Chodil jsem jak námořník na rozbouřené lodi. Operace měla být původně za čtrnáct dní, ale kvůli tomu, jak rychle se to zhoršovalo, mě vzali už za týden. To bylo těsně před Vánoci v roce 2015, ty svátky jsem strávil v nemocnici.
Po operaci ale bohužel nastaly komplikace, je to tak?
Ano, po té operaci jsem přestal chodit úplně. Nohy jsem sice nějak cítil, ale vůbec jsem na nich nedokázal stát, neudržely mě. Bylo jasné, že musím okamžitě začít rehabilitovat. Jenže jsem zároveň musel podstupovat chemoterapie. A tehdy se ukázalo, jak výjimečná je Rehabilitační nemocnice Beroun. Byla totiž první a široko daleko jediná, která byla ochotna mě vzít na intenzivní rehabilitaci i během probíhající chemoterapie. Moje žena tenkrát o svátcích zavolala tehdejšímu panu primáři Horáčkovi. Ten byl sice na horách, ale večer jí zavolal zpátky, a když slyšel, o co jde, řekl: „Tak toho přivezte.“
Jaké byly vaše začátky v Berouně?
Přivezli mě tam jako úplně ležícího pacienta. Ale já jsem hrozně chtěl makat. Když mi terapeutka řekla, abych udělal pět cviků, chtěl jsem jich udělat šest. Zpočátku byl trochu problém s časem, než mě z pokoje na vozíku dovezli na tělocvičnu, přesunuli z vozíku na lůžko a pak zase zpátky, z té půlhodiny zbyl na samotné cvičení jen kousek. Takže fyzioterapeuti začali chodit cvičit přímo za mnou na pokoj, což bylo skvělé. Zvedal jsem nohy na posteli a pan doktor Horáček neustále vymýšlel, co dál.
Vymyslel pro vás tehdy nějakou speciální metodu?
Skvělá věc byla polohovatelná postel. Na jejím konci je displej, kterým se dá celá ta postel zvednout a postavit do vertikální polohy. Takže já jsem na ní ležel, oni mě připoutali, celou postel i se mnou postavili a já jsem takhle každý den nějakou chvíli vlastně stál a zvykal si na tu polohu. To mi hrozně pomohlo.
Co dalšího jste v rámci rehabilitace podstoupil?
Moc mi pomáhala voda. V Berouně mají fantastickou věc, a tou je vodní chodník. Je to vana, do které vás spustí dolů a vodu vám napustí přesně podle potřeby, třeba po prsa. Člověk se tam drží madel, voda ho nadnáší, takže tam může chodit, i když na suchu ještě neudrží stabilitu, a ví, že nespadne. Tam jsem strávil hodně času. Pak jsem chodil i do masážního bazénu s teplou vodou, kde jsem si sám sedal a stoupal proti tryskám. Cvičili se mnou také Vojtovu metodu. Nikdy jsem na tyhle věci moc nevěřil, ale tam jsem vyloženě cítil, jak mi skrze ty reflexní body prochází tělem teplo a jak mi noha sama od sebe cukla. To byl úžasný pocit.
„Chytil jsem se ho kolem krku a on mě postavil na nohy. To byl neuvěřitelný pocit“
Zdá se, že jste tamní personál svým pozitivním přístupem hodně nakazil.
Bylo to vzájemné. Tím, jak moc jsem chtěl cvičit, měli fyzioterapeuti radost a o to víc se mi věnovali. Jedna fyzioterapeutka se mě jednou ptala, kdy jdu ráno do bazénu. Když jsem řekl čas, vzala si plavky a v rámci svého volna šla do té vody se mnou, aby mi ukázala další speciální cviky. To vás pak ohromě motivuje.
Pamatuji si, jak za mnou jednou v sobotu přišel na pokoj terapeut Janek, zrovna tam byla i moje žena. Šli jsme cvičit, posadil mě na velký gymnastický míč, já jsem ho chytil kolem krku a on mě najednou postavil na nohy. To byl neuvěřitelný příval emocí, byl jsem neskutečně nadšený. Od té chvíle to šlo rychle dopředu. Začal jsem se sám přesouvat na vozík, čistit si zuby, zvládat hygienu – to byla ta největší vítězství. Pak už mě personál nemusel nikam tlačit, jezdil jsem sám a u zrcadla na chodbě jsem zkoušel první kroky.
Jak dlouho tento boj o návrat k pohybu trval?
V podstatě jsem strávil rok v nemocnicích, doma jsem skoro nebyl. Měl jsem to tak, že jsem byl na chemoterapii, odtud mě převezli do Berouna, tam jsem tři týdny makal, pak zase na chvíli do nemocnice na další chemoterapii a zpátky. Když už jsem byl občas na pár dní doma, bylo to těžké. Člověk na vozíku - žena mi musela nachystat jídlo, než šla do práce. Ráno jsem se probudil a přemýšlel, jestli má vůbec cenu se převlékat z pyžama, když budu stejně zase jen ležet. Pro absolutně aktivního člověka to bylo psychicky náročné. Ale hodně mě podržela rodina a kamarádi. V létě mě třeba kamarádky naložily do auta, odvezly mě k sobě na zahradu do bazénu, tam se mnou cvičily ve vodě a žena si mě pak večer zase vyzvedla. Bez téhle podpory by to nešlo.
„Já jsem si tam zapomněl ty klacky! Prostě jsem je už nepotřeboval“
Lékaři stále častěji říkají, že polovina úspěchu při léčbě takto vážných stavů je v hlavě. Vy jste si prý nikdy nepřipustil, že by to mohlo dopadnout špatně.
Je to pravda, já jsem si to vůbec nepřipouštěl. Možná to bylo horší pro moje okolí, které mě vidělo na vozíku, ale já jsem měl v hlavě jen to, že se zkrátka vrátím k pohybu. Když jsem v Berouně začínal, řekl jsem jim: „Až tady oběhnu to kolečko kolem nemocnice, tak už mě tu neuvidíte.“ A ta kolečka jsem tam pak ráno opravdu běhal.
Když jsem přemýšlel, kde se to ve mně vzalo, myslím, že je to právě tím kolektivním sportem. Volejbal nebo házená vás naučí, že přijdete na zápas, tam vás zařízne rozhodčí, vy prohrajete, ale co uděláte? Za týden jdete hrát další zápas a musíte se s tím porovnat. Život vám prostě někdy naloží, ale vy se nesmíte podělat.
Kdy přišel ten definitivní zlom, kdy jste odložil berle?
To je skvělá historka (směje se). Když už jsem byl doma a chodil jen o trekových holích, jeli jsme se ženou na jeden triatlon, kde závodil můj fyzioterapeut z Berouna, abychom ho podpořili. Po závodě jsme si sedli do hospody, bavili se a já jsem pak vstal a šel jsem na záchod. Když jsem se vrátil ke stolu, říkám: „Ty blbče, já jsem si tam zapomněl ty klacky!“ A ten fyzioterapeut se začal smát a říká: „No vidíš, to je ten největší rehabilitační úspěch.“ Zapomněl jsem, že je potřebuji, a prostě jsem šel po svých.
To je fascinující. A jak žijete dnes? Vrátil jste se k milovanému sportu?
Žiju úplně normálně. Chodím do práce, kde klidně lezu po štaflích. Plavu, jezdím na kole a zase závodím. Další rok po té hospodské příhodě jsem ten triatlon běžel taky. Sice to bylo takové pomalé cupitání, ale dal jsem to. Kamarád pořádá ještě jeden těžký triatlon, kde se běží devět kilometrů, z toho dva kilometry do prudkého kopce. Když jsem ho běžel poprvé po nemoci, všichni už byli dávno v cíli, on tam na mě čekal, fandil mi a při vyhlášení do mikrofonu řekl, že kdybych to nedoběhl, byl by to od příštího roku můj memoriál. To mě strašně vzalo za srdce.
Co se týče lymfomu, ten naštěstí úplně ustoupil. Na kontroly s páteří už ani nemusím, tam je to ustálené. Na onkologii na krev chodím už jen jednou za rok a zatím to vypadá, že je všechno v naprostém pořádku.
Co byste vzkázal lidem, kteří prožívají něco podobného?
Občas v nemocnicích slyším lidi, jak si neustále stěžují, že je zrovna bolí hlava a cvičit nepůjdou. Vždycky jim říkám a chtěl bych, aby to tady zaznělo: Uvědomte si, že jste v rehabilitační nemocnici, ne v lázních. Jste tu od toho, abyste makali. Nikdo vás sem nenutil. A pokud cvičit nechcete, tak uvolněte místo někomu jinému, kdo chce žít a komu to zachrání život. Protože v Berouně ty zázraky opravdu umějí, ale člověk jim musí jít naproti.
„Život vás někdy položí na lopatky. Nesmíte to ale vzdát. V Berouně mě to neskutečně motivovalo“
A co byste vzkázal naší nemocnici?
V Berouně mi vrátili můj aktivní život. Všechen personál, od doktorů přes fyzioterapeuty až po sanitáře a uklízečky, byl neuvěřitelně lidský a hodný. Stala se z nich moje druhá rodina.
