„Zjednodušeně se dá říci, že se starám o to, aby měli lékaři k dispozici všechny nástroje a aby ty nástroje byly sterilní. Mým úkolem je také vcítit se do pocitů operujícího. Předvídat, co bude za pár sekund potřebovat,“ popisuje mi v pár větách náplň své profese.
Scházíme se v berounské nemocnici. Na svou dobu moderní zařízení přijalo první pacienty koncem třicátých let 20. století. Dnes slouží hlavně jako rehabilitační zařízení. Operují se tu mimo jiné klouby. Paní Dejdarová sem nastoupila v době, kdy prvorepublikové sály a vybavení ještě plně fungovaly. „S postupujícím časem to bylo ale horší a horší. Peníze na opravy dlouho chyběly,“ hodnotí věcně s tím, že skutečné modernizace se areál dočkal poté, co ho koupil soukromý investor. Ale to už je prý úplně jiný příběh…
Kam bych jezdila?
O tom, že se jednou stane zdravotní sestrou, prý kdysi moc dlouho nepřemýšlela. Na ekonomku a poté do kanceláře se jí po základce nechtělo, hudební sluch neměla, proto ani práce s dětmi v úvahu nepřicházela, a o gymnázium se složitějším učivem nestála už vůbec. „Zdrávka mi ze všeho tak nějak vyplynula. Nelituju.“
Jelikož odmala bydlí v Berouně, po maturitě nastoupila přirozeně do zdejší nemocnice: „Školní praxi jsme sice dělaly v Kladně, jenže i díky tomu jsem věděla, že dojíždění je poměrně složité. A bydlet jinde jsem taky nechtěla.“ Navíc dřív ranní směny začínaly v šest a přesuny třeba do Prahy by pro ni znamenaly vyrážet z domu kolem čtvrté.
Krev mi nevadila
Se smíchem doplní, že s touhle nemocnicí je spjatá vlastně odjakživa: „Narodila jsem se támhle, ve druhém patře. Dnes je to pavilon C.“ Ukazuje na bývalou porodnici.
Když tedy v červenci 1968 do areálu nastupovala, těšila se prý moc, i když se trochu bála. Věděla, že na dětské oddělení či na to novorozenecké nepůjde (chyběla jí specializace) a na gynekologii to zase bylo „trochu o protekci“. O její specializaci se pak rozhodlo rychle. „Se spolužačkami jsme stály v řadě a vrchní sestra ukazovala na jednu po druhé a říkala: Ty půjdeš tam, ty tam. Mě poslala na chirurgii,“ říká s tím, že jí to vůbec nevadilo. Základní předpoklad pro ni měla – pohled na krev snáší dobře. Rázem se ocitla na oddělení, kde leželo přes 70 pacientů. „Píchala jsem injekce, stlala postele, měnila povlečení… Než jsem se dostala na sál, trvalo to asi rok. Nahradila jsem kolegyni, která otěhotněla,“ konstatuje. „Moje první šéfová byla rázná žena. Měla ráda pořádek. A přišla mi taky děsně stará, vždyť jí bylo skoro čtyřicet!“
Při zmínce o „pokročilém“ věku se znovu rozesměje. Dávno ví, že čtyřicítka žádný věk není. A sama je živým důkazem toho, že pracovat ve zdravotnictví a stát u operací se dá i po sedmdesátce. Důležité je podle ní neztratit nasazení, preciznost a touhu poznávat nové věci a lidi: „Zatím se vším držím krok.“
Být na sále je pro ni směsicí lásky, adrenalinu a poslání. Tyhle atributy se podle ní v oboru nemění. „I počet lidí na operačním sále plus minus zůstává.“
Tisíce operací
Laika může překvapit, že ačkoliv se podílela na tisících a tisících operacích, její tvář si pacienti nejspíš nevybaví. Vidí ji jen krátce, těsně předtím, než usnou. „V tu chvíli se kolem nich pohybuje víc osob,“ podotýká. Obvykle jde o operatéra, dva jeho asistenty, instrumentářku a o zdravotní sestru, její pomocnici, které se říká obíhající. Plus anesteziologa, jeho sestru, sanitáře… Hlavním úkolem paní Dejdarové je během zákroku ohlídat nástroje připravené k úkonu, musejí zůstat zcela sterilní. „Jsem jako ostříž. Pořád koukám na stoleček, kde leží, aby na ně někdo, byť omylem, nesáhl. Všichni zúčastnění ale vědí, jak se mají chovat,“ líčí. Má-li stručně popsat, co je na profesi instrumentářky vedle smyslu pro pořádek nejdůležitější, odpoví, že těch věcí je řada, mimo jiné smysl pro humor: „Nejsme stroje, ale lidi.“
Právě lidská stránka zdravotnictví, vhodně vyslovená slova jsou pro ni jedním ze zásadních předpokladů, aby se pacient nakonec uzdravil. A jelikož během kariéry pracovala nejen na sále, ale také v ambulanci, vyslechla si a viděla řadu příhod či , chcete-li , případů.
Chlapec pod vlakem
Před rokem 1989 jela berounská chirurgie naplno. Akutní případy, úrazy, těžké břišní a plicní operace se tu řešily několikrát denně. Pár z nich jí utkvělo v hlavě. Patří k nim pád patnáctiletého chlapce pod vlak na nedalekém nádraží. V době, kdy mu ošetřovali vážně zraněnou ruku a museli amputovat nohu, pracovala na chirurgii poměrně krátce.
„Bylo mi jen o pár let víc než jemu. Možná proto si na něj tak pamatuju. Postupně jsem se ale naučila většinu případů, operací zapomínat. Práci jsem si domů nenosila.“
Podotýká ještě, že ji tam ostatně čekaly úplně jiné povinnosti, ty rodinné: manžel, dvě děti, prostě normální život. Profesionální vnímání obecně považuje za klíč k tomu, aby se práce s lidmi dala dělat kvalitně, dlouho: „Byl to někdy kvalt, lhát vám nebudu. V současnosti je to pro mě lehčí. Jsem v penzi, do nemocnice chodím jednou týdně. Děláme hlavně plánované operace. Pacienti přicházejí skoro zdraví. Potřebují ,pouze‘ zbavit bolestí kloubů.“
V pokračování kariéry ji podporuje také její muž. „Je to vítané zpestření. Já se cítím potřebná, na sále jsem stále platnou silou, ráda vidím i kolegyně. A on zase má v době, kdy jsem v nemocnici, svůj klid. Možná i díky tomu nám to spolu klape,“ žertuje.
Do důchodu? Zatím ne
Už vážněji dodá, že tak náročná profese, jakou zdravotníci vykonávají, se bez podpory blízkých dělat nedá: „Na sál jsem se vracívala během kariéry několikrát. Po první rodičovské jsem tam nastoupila hned. Po druhé jsem chvíli byla na oddělení, ale sál pak zvítězil.“ Syn a dcera si na to, že je máma občas v práci také v noci, prý nikdy výrazněji nestěžovali. Dnes jsou dávno velcí. „Zdravotnictví je nelákalo, mají úplně jiné kariéry. Už jsem taky několikanásobná babička. Brzy se nám narodí další vnouče,“ těší se.
Říká, že i díky profesi se umí radovat z úplných maličkostí. K dobré náladě jí stačí popovídání si s kamarádkami či pobyt v sauně. A jelikož podobných příležitostí v uplynulém roce a půl kvůli covidu ubylo, netrpělivě vyhlíží konec pandemie. Právě ta chod zdravotnictví podle ní ovlivnila za poslední půlstoletí snad nejvýrazněji. Preventivní opatření byla nebývale rozsáhlá. Zahrnovala nejen omezení návštěv, neustálou dezinfekci prakticky čehokoli, ale na několik týdnů také úplné zastavení všech naplánovaných operací. Paní Emilie tak zůstala doma a těšila se, až se vše v Berouně znovu normálně rozběhne.
Už nevytírám
Za dávnější minulostí se ohlíží bez zbytečného sentimentu. Při srovnávání „teď a tehdy“ se jí vybaví především obrovský pokrok, jehož byla v oboru aktivní svědkyní. „Těch technologických změn byla řada. Na začátku jsme například operační nástroje sterilizovali ve vařičích. Lila se do nich destilovaná voda a vše se dvacet minut vařilo. Dnes tohle udělá autokláv, zařízení, na němž si přesně navolíte, co chcete.“
Podobných vylepšení za desetiletí zažila celou řadu. Ubyly jí také starosti s vyvařováním látkových roušek, dávno se používají jednorázové, podobně jako čepele. Ani ten skalpel se už nebrousí… „A už vůbec nemusím brát po operaci do rukou hadr, kýbl s vodou, abych vytřela, připravila sál na další operaci,“ podotkne s tím, že zatímco dřív bylo vlastní instrumentování „třešnička na dortu“, dnes je to to hlavní . „I na sále při operaci mi část práce ubyla. Zejména po zavedení kamer. Operatér díky nim přesně vidí místo, o něž mu jde, aniž by zbytečně kamkoli řezal. Nepotřebuje tedy tolik nástrojů ,“ dodává.
A napadlo ji někdy, že by se svými zkušenostmi práci operatéra udělala líp? Odpoví mi se smíchem: „Viděla jsem sice leccos. Ale jsem ze staré školy. Doktor je v hierarchii nade mnou. Že bych vzala do ruky skalpel a šla udělat zákrok za něj? Ne, o tom jsem nikdy neuvažovala.“
Zdroj: Lenka Hloušková, Právo, 8. 6. 2021
