Byla jste oceněna jako zaměstnanec roku, co na to říkáte?
Je to krásné. Jsem moc ráda a beru to jako dárek k mému 40. výročí. Udělalo mi to velkou radost. Nastupovala jsem sem v roce 1982 jako řadová účetní, poté jsem byla zásobovačka a vedoucí materiálně-technického zásobování. Nástup po mateřské byl na pozici řadové účetní, ale brzo jsem dostala nabídku pozice hlavní účetní, ,na které jsem již více než 20 let.
Jak byste úplnému lajkovi vysvětlila, co je vaší náplní práce?
Jsem vedoucí účetního a finančního oddělení. Někteří lidi si naše oddělení spojují s personálním oddělením, ale to funguje samostatně. My se zabýváme finančními toky. Spravujeme veškeré faktury, které nemocnice přijímá a vydává. Zpracováváme také bankovní výpisy, vyplácíme mzdy, řešíme daně a daňová přiznání nebo pracujeme na ročním zúčtování. Naše práce zahrnuje vše, co se týká financí nemocnice. Hlavní část našich příjmů pochází ze zdravotních pojišťoven.
Jak to tu vypadalo, když jste nastoupila?
Nemocnice za sebou už tehdy měla svoji historii. Vypadalo to tu léta stejně, dokud nemocnici nekoupil pan Sotirios Zavalianis a nenastaly rekonstrukce. Když jsem nastupovala, měla Berounská nemocnice dobrou reputaci, zejména její chirurgie, lidé sem jezdili za operacemi. V mém oboru nastaly nepopsatelné změny. Účetnictví se tehdy účtovalo na děrovacích páskách, které jsme vozili na oddělení výpočetní techniky do města. To si dnes moje kolegyně už nedokáží představit, ale to je život. Dnes už je všechno modernizované. Od Okresního ústavu národního zdraví až po tu dnešní nemocnici je to opravdu obrovský rozdíl.
Takže jste byla ráda, že jste nastoupila sem?
Spíš to bylo náhodou, měla sem nastoupit moje sestřenice, ale kvůli zdravotním problémům nenastoupila, tak to místo nabídli mě. Já jsem to tu znala, protože tady moje maminka pracovala leta jako zdravotní sestra. Když jsem nastupovala na oddělení, byly všechny mé kolegyně starší než já a byly na mě celkem přísné, takže jsem domů chodila s brekem (smích). Až na vedoucí finanční účtárny, paní Lukášovou, která mě vzala pod ochranná křídla, dodnes jsme kamarádky a ve spojení. Nakonec jsem si ale zvykla, zůstala jsem tu. Odešla jsem jen kvůli mateřské dovolené a pak se vrátila. Po nějaké době jsem zkusila konkurz na vedoucí zásobování a skladu a vyhrála jsem to. Jezdila jsem pak po celé republice, abych sháněla zboží přímo od dodavatelů. Vše se shánělo napřímo, byl to úplně jiný systém, než dnes. To bylo vlastně těsně po revoluci.
To je poměrně složitá starost, shánět všechno nutné zboží. Co všechno jste obstarávala?
V podstatě všechno. Zdravotnický materiál, oblečení a tak dále. Musím ale říct, že mě tato práce bavila. Cokoliv jsem potřebovala, tak jsem si pro to dojela. Bylo tu málo firem, zejména v oblasti zdravotnického oblečení. Pro to jsme museli jezdit až na Moravu, kde byla burza spojená s přehlídkou. Oblečení se muselo vždy dopředu zarezervovat, aby ho měli pro nemocnici dostatek.
Bylo něco, co se nedalo vůbec sehnat?
Asi ne, v té době existoval jen určitý druh sortimentu, který se využíval. To, co se používalo, se většinou dalo sehnat i díky tomu, že jsem mělan navázané kontakty na spoustu firem.
Takže nebyly nedostatky?
Ne, právě naopak. Dnes je to tak, že co se nakoupí, to se spotřebuje. Dřív jsme ale zboží měli neustále na skladě.
To zní jako veliká změna oproti roku 1982.
Já jsem to zlepšování prožívala spíše postupně. Největší pokrok vidím v IT. Když jsme začínali, tak jsme nepracovali na počítačích, ale na psacích a výpočetních strojích. Na počítačích jsme začali pracovat až v roce 2005. Do té doby u nás existoval jen jeden společný počítač v jedné místnosti, které jsme říkali Mechanizace. Osobní počítač jsme každý dostal až v roce 2007, protože nám je nechal nakoupit pan majitel. To se pojilo také s novými účetními programy. I zásobování se razantně změnilo. Někdy po revoluci zanikl Okresní ústav národního zdraví a zůstaly pouze dvě nemocnice, Hořovice a Beroun. Dále se zrušily okresy, my jsme začaly spadat přímo pod Středočeský kraj a začali jsme fungovat už jako samostatné nemocnice.
Jaké další změny se s tím pojily?
Přestali jsme dostávat dotace, vybavení začalo být zastaralé a nedostatečné a vedlo to i k částečnému zavření například operačních sálů. Byli jsme na tom tehdy docela špatně. V roce 2005 berounskou nemocnici převzala pod správu od Středočeského kraje Nemocnice Kladno. A následně v roce 2007 ji v rámci privatizace koupila společnost Jessenia.
Jak hodnotíte přechod z veřejného sektoru do soukromých rukou?
Ta změna je obrovská. Pan majitel má zájem o to, aby se to tu vizuálně i vybavením neustále zlepšovalo. Je pravda, že se několik oddělení zavřelo, například porodnice, gynekologie a další. Tato oddělení jsou však nadále k dispozci v nedaleké nemocnici v Hořovicích, která rovněž spadá pod holding AKESO.
Co se vám na nemocnici nejvíce líbí?
Líbí se mi naše kavárna, která je úžasná. Vždycky jsme tu měli jídelnu, vlastní kuchyni, která vařila ve stylu závodního stravování. Tím, že se tady vaří pro pacienty, tak se tu vaří i pro personál. Nejvíce jsem pyšná určitě na berounskou rehabilitaci. Má výborné ohlasy od pacientů a je špičkově vybavená. Když někomu řeknu, že pracuju v Berouně, okamžitě si vybaví rehabilitaci. Tak to dříve nebylo.
Pamatujete si nějaké výrazné osobnosti za tu dobu, co tu jste?
Ano, zejména z oblasti chirurgie. Na mysl mi přišel pan primář Holický a jeho tým. Pan doktor Dvořák, paní doktorka Ropková a Frauzová, to byli úžasní chirurgové. Měli veliký ohlas a byli úspěšní, zejména co se týče nádorových onemocnění. Pan doktor Dvořák působil i jako ředitel nemocnice, byl to skutečně skvělý člověk. Potom bych ještě vyzdvihla pana doktora Povolného, současného náměstka pro Léčebně preventivní péči. Je to pro mě osobnost, velmi dobře se mi s ním pracovalo a vlastně ještě pracuje. Nejvíce jsem s ním spolupracovala v době, kdy byl ředitel nemocnice, bylo to v době kdy jsme přecházeli pod ON Kladno a poté když nás Středočeský kraj prodal Jessenii. Kvůli prodeji jsme jezdili na jednání na kraj do Prahy, kde jsme se seznámili s panem majitelem a jeho týmem.
Dnes je tu už hodně mladých lékařů, kteří nás často berou jako administrativu a bohužel nás ani příliš neznají. Dřív to tady bývalo více rodinné.
Takže byste si přála, aby se lidé v nemocnici více navzájem znali?
Možná ano, hlavně, aby k sobě byli vstřícnější. Je to způsobené hlavně tou dnešní dravou a soutěživou dobou.
Jaké jsou vaše koníčky?
V současnosti je to zejména čas strávený s vnučkou a obecně s rodinou.
Jaký je váš pohled na české zdravotnictví, vyvíjí se podle vás k lepšímu?
Samozřejmě, určitě se vyvíjí k lepšímu. Hodně služeb je bohužel zpoplatněných, dřív byla veškerá péče zadarmo. Ale zase se vůbec neinvestovalo do moderního vybavení. Naše vedení si na modernizaci vybavení a zlepšování prostředí nemocnice a okolí opravdu zakládá. Je to vidět na každém kroku.
