Co se vám vlastně stalo, že jste skončil u nás v nemocnici?
V polovině července jsem se byl projet na singltreku a zřejmě jsem nezvládl jednu zatáčku, to si ani nepamatuju. Poškodil jsem si 4. a 5. krční obratel, úplně jsem ochrnul, ale naštěstí jsem neměl přerušenou míchu. Dohromady jsem se dával relativně rychle, průměru jsem se vymykal už na oddělení ARO v brněnské fakultní nemocnici, kam mě letecky dopravili, a na spinální jednotce v Motole jsem se už posadil i postavil. Do tří týdnů jsem se pak stal samostatným. Vypadalo to, že už se všechno bude jen lepšit, ale jako doprovodný jev se mi objevila spasticita, a ta mi dává poslední dobou zabrat, i když cvičení vždycky něco zlepší. Mým prvním cílem bylo docílit, abych od nikoho nic nepotřeboval. Proto jsem chtěl v rehabilitaci stále pokračovat, a mé lékařské zprávy už tak má kde kdo (smích). Syn je teď třeba poslal jedné známé, a ta mu napsala – „slezl hrobníkovy z lopaty, krásná práce i lékařů!“ Zkrátka všichni se na tom podíleli, protože teď navenek ani nevypadám, že by mi něco bylo. Něco tak nepříjemného jsem ale nezažil.
Odkud konkrétně jste se dostal až sem, a jak se vám u nás líbí?
Přišel jsem ze zmiňovaného Motola, kde jsem byl na spinální jednotce a pak na rehabilitaci. Pak už jsem pokračoval právě sem, protože reference jsem měl dobré – manželka tady ležela se zlomenou nohou, takže místo už jsem znal. Jinak musím říct, že je to tu opravdu pěkné. Beroun znám léta, ještě když tu stála cementárna, a tahle budova má výhodu krásného výhledu. Ve spoustě nemocnic se totiž cítíte spíše jak ve sklepě. Vše je moderní, vzdušené a prosvětlené. Kdyby sem někdo přišel a neviděl pacienty, asi ho ani nenapadne, že je v nemocnici. Líbí se mi také vybavení i přístup zdravotníků. Dd první minuty, kdy mě sem přivezli, už moje jméno svítilo na tabuli, nebyly tu žádné zmatky, kam by mě rychle umístili. Zároveň se mi líbí, že je při léčbě možné si vše flexibilně upravit, nic není dogma. Líbila se mi taky dolní ergoterapeutická dílna, kde jsem si kvůli motorice dokonce upletl košík, který si odvezu i domů. Fotil jsem si taky park, kde jsem ochutnal i jablka z místních jabloní.
Jak hodnotíte program léčby, není na vás těch procedur moc?
Já jsem hodně cvičil už na spinální jednotce, kde se mnou prý mohli dělat věci, které už léta ne, a tady jsem měl vždy fyzioterapii, ergoterapii, bazén, motoped, rotoped a dílnu. Sice obecně strašně nerad poslouchám, ale tady jsem se rozhodl neodmlouvat. Když se mě zeptají na bolest, rozhodně nedělám hrdinu, ale cvičení jsem nikdy třeba v půlce neskončil kvůli tomu, že bych už nemohl. Protože mám natrénováno na kole, podařilo se mi dokonce už dvakrát strhnout motoped, takže jsme nahlásili, že jsem ho přetížil, a pak už jsem pokračoval jen na rotopedu (smích).
Zajímá nás i vaše práce – co všechno má vlastně Státní veterinární správa pod palcem?
Je toho strašně moc. Obecně dozorujeme chovatele všech zvířat. Máme na starost veškerá jatka i zpracovatele živočišných komodit jakou jsou mlékárny nebo výrobny masných produktů, řešíme i veškeré sklady a mrazírny nebo veškerý obchod v rámci Evropské unie i třetích zemí. Dozorujeme třeba i restaurace nebo trhy, kde se masné výrobky prodávají. Vedle toho samozřejmě sledujeme zdravotní stav celé populace hospodářských zvířat a do určité míry i zájmové chovy. Máme na starosti veškeré nákazy – mediálně nejznámější byla nemoc šílených krav, ptačí chřipka nebo africký mor prasat, ve kterém jsme ozdravili celou populaci divokých prasat jako úplně první země na světě. Řešíme rovněž welfare, tedy pohodu zvířat, a také jejich týrání, ke kterému bohužel neustále dochází, i když víc v zájmových než hospodářských chovech.
Který případ považujete za svou kariéru za nejhorší, a které případy prohřešků na zvířatech jsou obecně nejčastější?
Nejhorší jsou obrovské množírny. Jednou jsme třeba odebrali i 220 zubožených psů, o kterých nevěděli ani sousedé v okolí. Pak se ale dějí i dobré věci – například když přijmete nějaké nové opatření, a i tihle lidé pochopí, že věci se dají dělat jinak. Ne vždy jim jde hned zvířata odebrat, někdy dostanou druhou šanci, aby se napravili, a i to se naštěstí děje.
Co považujete za největší mýtus o fungování Státní veterinární správy?
Asi nejnebezpečnější mýtus je, že se zvířata kromě antibiotik snad nic jiného nejí, to se snažíme vyvrátit konkrétními vyšetřeními a podklady. Snažím se taky o otevřenost vůči novinářům – zkrátka když se něco stane, tak ať to ví hned. Čím dřív se třeba kauzy nákaz řeší, tím rychlejší a efektivnější je pak jejich řešení. Obecně je ale pravda, že spousta lidí ani netuší, co děláme, což zjišťuji teď, když ležím po různých nemocnicích. I to je ale asi dobře, protože nejvíc by se o nás mluvilo, kdybychom dělali velké průšvihy.
