Od roku 2008 jste zastával funkci ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice, co vás přimělo odejít?
Chtěl jsem změnu, potřeboval jsem ji. Nemám přesnou statistiku, ale ředitelé končí většinou buď odvoláním, nebo důchodem. Já jsem přesvědčen, že ředitelování takto velké instituce by mělo mít omezený limit, například deset let. V prvních pěti letech je doba hájení, kdy má člověk dost času a elánu něco vytvořit, a dalších léta jsou dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk nezůstal v zajetí rozdělaných projektů, ale většinu projektů dokončil. Samozřejmě jsem měl vnitřní otázky, zda je ta správná chvíle, to celé předat a začít jinde. Centrum duševní rehabilitace byl pro mě vysoce zajímavý projekt v tom, jaké možnosti může skýtat pro tvoření dobré psychiatrické péče v ČR. Bylo pro mě důležité, že jsme se shodli s vedením, že nestavíme vysokoprahové zařízení, wellness zařízení pro bohaté, ale že vytváříme něco, jehož základem bude regionálně dostupné zařízení psychiatrické péče, které bude součástí sítě lůžkových psychiatrických zařízení. Naší snahou bude se co nejvíce propojit s ambulantními, respektive mimo nemocničními službami, včetně tzv. komunitních služeb.
Jakou oblast budete mít v Centru duševní rehabilitace v Berouně na starosti?
Já jsem po 14 letech ředitelování víc ředitel než lékař (směje se). Oficiálně jsem v rámci organizační struktury ve funkci náměstka ředitele pro oblast duševního zdraví. Chci se soustředit hlavně na stavbu organizace a na propojení s ostatními složkami. To zahrnuje úzkou spolupráci s Rehabilitační nemocnicí Beroun, zařazení Centra v rámci holdingu AKESO i napojení na zdravotní systém jako takový. Myslím si, že to, co je velikou slabinou českého zdravotnictví, je totiž právě nedostatečná kontinuita, nespolupráce jednotlivých složek. V tomto případě máme možnost stavět na dobrých základech a výhledově doufám, že když se nám to podaří, můžeme dát do funkčního stavu síť kvalitní psychiatrické péče, včetně péče v oblasti sexuologie, kterou považuji v ČR za velice děravou.
Víte už jakou péči by mělo Centrum poskytovat?
Obsahová složka projektu je zčásti stále ve vývinu. Jasné je, že významná část kapacity bude věnování regionálně zakotvenému akutnímu psychiatrickému oddělení. Avšak již nyní víme, že díky umístění Centra v areálu berounské nemocnice se nabízí kultivovat myšlenku psychosomatické péče. Rádi bychom vytvořili prostor pro péči o děti, adolescenty, nějaké kompromisní řešení, které pomůže systému péče. Situace v pedopsychiatrické péči je velice komplikovaná, nejen z důvodu nedostupnosti péče, ale s ohledem i na zvyšující se nárůst problémů souvisejících s duševním zdravím u dětí a adolescentů. Specifickou oblastí je otázka závislostí, kde si momentálně kladu otazník, jak vlastně vstoupit do této problematiky. Již nyní víme, že v rámci spádové oblasti se budeme touto oblastí zabývat a my nechceme, aby tyto osoby byli odkázáni jen na základní první pomoc. Dále je to program pro lidi vyššího věku s kognitivními poruchami, které na oddělení následné péče jsou. Už jenom samotný fakt, že těmto osobám bude umožněna psychiatrická konziliární služba, zkvalitní jejich péči.
Spatřujete již nyní nějaká úskalí projektu?
Složitostí celého projektu jsou lidské zdroje, díky nimž jsme odsouzeni k postupnému začátku a náběhu, což je svým způsobem v pořádku, protože tento projekt je jedinečný a unikátní projekty mají tendence si vyšlapávat slepé uličky. My potřebujeme velmi opatrně testovat, které organizační formy a formy péče nestojí za to, aby se do nich investovala velká energie, což z mého pohledu lze zjišťovat právě jen díky postupnému růstu. Nechceme kanibalizovat trh práce, ale například rádi bychom už studenty přesvědčili v prvopočátku studia, že obor psychiatrie má velký smysl.
V jakém stavu je psychiatrická péče v České republice?
Psychiatrická péče v České republice je složitě organizovatelná, protože síť poskytovatelů služeb je relativně řídká. Znamená to, že jsou regiony, kde je akutní lůžková péče těžce dostupná. Abychom mohli člověka dostatečně opečovávat stran duševního zdraví, tak musíme být v naprosto většině případů v kontaktu s jeho domácím prostředím, přirozenými sociálními vazbami. Z tohoto důvodu je regionální poskytování péče velice důležité. Mou ambicí je naše velice úzká nasíťovanost se všemi mimo nemocničními složkami tak, abychom věděli, když propouštíme pacienta, kam jde a jakou dostane další následnou péči.
Od roku 2012 jste součástí týmu, který připravuje a pracuje na reformě psychiatrické péče v ČR, co se za tu dobu změnilo?
Za tu dobu se udělalo mnohé. Za největší úspěchy považuji destigmatizaci tématu psychiatrické péče, rozvoj komunitních center, které jsou nyní zakomponované do úhradových systémů. Z psychiatrických nemocnic se propustila třetina těch pacientů, kteří zde byli dlouhodobě umístěni (k 1. 1. 2018 bylo 10 % pacientů v ČR v psychiatrických nemocnicích hospitalizováno déle než 10 let), většinou byli plánovaně přesunuti do sociálních služeb. Nositelem této změny je velký rozvoj tzv. multidisciplinárního přístupu v psychiatrických nemocnicích, což také významně ovlivňuje tamní léčebnou atmosféru. A úspěchů je samozřejmě mnohem víc. Musím však přiznat, že i výčet problémů se zvětšil. Je to jako když se člověk něco učí, díky čemuž zjišťuje, kolik toho ještě neví.
Co si myslíte o využití digitálních terapií při léčbě?
Je to velmi silný trend. Já osobně technologie vnímám z obou stran jejich mince. Zajisté má pro určitou generaci jasné využití, ale obtížně by se mi prezentovaly jako všelék. My bychom rádi vytvořili i programy, které svou podstatou zahrnují širší region, abychom tak mohli poskytovat psychiatrickou péči i tam, kde není dostupná. Díky inovativním novým technologiím by mohlo být zajištěno dlouhodobé sledování a podpora lidí, kteří projdou speciálními psychoterapeutickými programy. Zde se nabízí pevné propojení s online aplikací a dalšími programy, které se tvoří, díky nimž bude možné přidat k námi poskytované péči nadstandardní hodnotu, kdy se můžeme povznést nad vzdálenost minimálně v České republice.
Kolik lidí v České republice potřebuje psychiatrickou péči?
Obecně by se dalo říci, že každý čtvrtý člověk se během svého života potká se stavem, který lze diagnostikovat jako duševní poruchu.
Pozná člověk sám na sobě, že by měl vyhledat pomoc?
Zastávám názor, že raději zbytečná konzultace než pozdní konzultace. Někdy se s myšlenkou „vždyť vím, jak se cítím“ stírá ta přidaná hodnota odbornosti rozhovoru. Popovídat si s klinickým psychologem je něco jiného než si popovídat s kamarádkou. Pokud budu dva týdny většinu dnů z týdne špatně spát a není to zdravotně vysvětlitelné, může to být indikací k tomu, zamyslet se nad nějakou duševní poruchou. Nadpoloviční většina lidí by měla vyhledat pomoc, pokud se probouzí bez energie, pokládají si otázky o smysluplnosti vlastního bytí, pokud schopnost prožívat radost není stejná jako před půl rokem. Toto vše by mělo být impulsem k tomu zvážit konzultaci. V hlavách veřejnosti převládá stále prototyp pacienta jako šílící bytosti, ale nejčastější problematika dneška jsou úzkosti a deprese.
Existuje nějaká prevence duševního zdraví?
Někdy až zprofanované „Ve zdravém těle, zdravý duch“ by mělo zažít renezanci. Pohybem, umírněně zdravou stravou a nějakým základním rytmem dne, který není úplně narušován, s důrazem na spánek. To vše je velmi důležitá prevence, jak předejít těm nejčastějším poruchám, což jsou úzkostné deprese, a problémům ve stáří souvisejících s demencí.
Jak se staráte vy o vaše duševní zdraví?
Já jezdím na motorce. I když to asi není nejrozumnější způsob jak nakládat se stresovou zátěží. Snažím se sportovat, jezdím na kole a zřídka na koni. Myslím si, že to, co je důležité, je zakotvení vztahové a v tom hraje velkou roli moje trpělivá manželka.
