Nedávno jste obdržel Čestnou medaili lékařské komory za celoživotní práci. Jaký z toho máte pocit? Bylo to dlouhé čekání?
Na jedné straně si člověk po padesáti letech práce v nemocnici začne uvědomovat, že pracovní svíčka už dohořívá. Na druhou stranu cítím pocit dobře vykonané práce. Jen za těch 28 let, co jsem tady v Berouně, se z mnoha mladých lékařů a lékařek, které jsme hned po promoci začali zaučovat, stali zkušení praktičtí lékaři. Medicínu, a přesněji internu, jsem si zvolil jako koníček. Držel jsem se hesla svých učitelů profesora Syllaby a profesora Jonáše, kteří absolvovali medicínu v období první republiky. V 60. letech nám zdůrazňovali, že chce-li se mladý lékař něčemu naučit, musí v prvních letech v nemocnici v podstatě bydlet. Dnes se musí už dodržovat zákoník práce a v nemocnici se bydlet nedá.
Když tedy hodnotíte svou dlouhou i velmi úspěšnou kariéru, měl jste někdy sen stát se někdy někým jiným než lékařem?
Když se ohlédnu za svým profesním životem, nelituji ničeho. Ale ano, měl jsem i jiný sen. Podával jsem přihlášku i na strojní fakultu, na obor automobilový konstruktér. Tehdy v 60. letech mě hodně zajímala auta, a sen mých středoškolských studií byl, že budu pracovat v automobilce.
Takže lidstvo přišlo o konstruktéra Sochora, ale získalo primáře Sochora...
Tehdy mě moje matka a má třídní profesorka přesvědčovaly, abych šel na medicínu. Rozhodující byla také moje budoucí manželka, která měla bratra lékaře internistu v pohraničí. Řekla mi tehdy: „Ty seš hloupej, že na to nejdeš.“ Tak jsem to den před podáváním přihlášek změnil na medicínu.
Za těch padesát let se medicína v určitém smyslu změnila. Co se ale nemění?
Ano, medicína jako celek, udělala ohromný krok dopředu. Významně do ní pronikly technologie. To, co by se nikdy nemělo vytratit, je lidský přístup k pacientovi a komunikace: jednejte s pacientem tak, jako by to byl váš otec nebo matka. Dneska často bez technologického zázemí nejste schopen udělat nějaké zásadní rozhodnutí, aniž byste se vystavil riziku. I pacientům, kteří se nenacházejí ve velkých městech, ale žijí na periferiích, jsme schopni poskytnout a zajistit péči i vyšetření na špičkových pracovištích. To beru jako velké plus. A nejsme to jen my starší, kdo by specializovanou péči musel zařizovat. Už to vědí i naši mladí kolegové, že určité zdravotní stavy je lepší vyšetřovat a konzultovat na konkrétním specializovaném pracovišti. Musím si i postěžovat, protože někteří pacienti a jejich příbuzní to považují za samozřejmost. Očekával bych, že lidé ocení, když se lékař snaží pro pacienta zajistit specializovanou péči, ale někdy se naopak diví tomu, proč jsou někam převáženi. Naštěstí je to výjimka.
Češi jsou takový stěžující si národ.
To nechci říkat. Nedávno jsem zažil, že jedna rodina musela o víkendu čekat na ošetření, protože k nám zrovna přijely čtyři záchranky. Zdravotní stav matky neodpovídal tomu, aby byla ošetřena přednostně. Rozhodli se, že nebudou čekat a šli domů. Ale jelikož se stav matky nelepšil, tak následující den matku odvezli na centrální příjem do Motola. V Motole samozřejmě museli také čekat, ale nakonec ji i vyšetřili a poslali k nám na hospitalizaci. Narážím na bývalého ministra, ředitele Motola, který o tomto problému hovořil. Říká, že jsou na centrálním přijmu zbytečně přetěžovaní, protože lidé péči vyhledávají přímo, a ne v místě bydliště. Pořád je co zlepšovat.
Jako lékař děláte velmi těžká rozhodnutí, protože se týkají zdraví člověka nebo otázky života a smrti. Jak jste se v životě srovnal s touto nelehkou úlohou?
Na medicínu jsem nechtěl jít, protože jsem měl invalidního, těžce nemocného bratra. Připadalo mi, že bych nemohl léčit lidi, protože bych to s každým pacientem až moc prožíval. Každý lékař, který má nějakou zkušenost a pracuje svědomitě, to s pacientem prožívá. To je zdravé prožívání. Není možné se ze stavu svého pacienta hroutit, to by vám zabránilo racionálně uvažovat. Proto celý svůj profesní život neléčím své blízké. Měl jsem těžce nemocného bratra, má matka měla těžkou chlopenní vadu, i má manželka měla těžké choroby. Neléčil jsem ani jednoho z nich.
Takže lékaři často podceňují svoji duševní hygienu?
To jistě. Dnes je pohled na život jiný, než když jsem byl mladý. Mladí lidé dnes chtějí být dobrými lékaři, ale chtějí i žít. Já to uznávám, ale myslím si, že žití nesmí převážit nad prací. Zejména v našem oboru je odpočinek a kontrast duševní zátěže strašně důležitý. Dřív řada mladých lékařů „bydlela“ v nemocnicích. Když službu konající starší lékař něco potřeboval, nebyl problém mladého lékaře z nemocniční ubytovny zavolat. To jde krátkodobě, ale nemůže to být systém práce. Dnes mladý člověk má mnoho úžasných možností, které my jsme neměli. Neřešili jsme, kam poletím, jestli tam poletím jen na prodloužený víkend. Je to dané dobou a informačními technologiemi. Život nás musí poznamenat, poznamenal i moji generaci. A těžko se to porovnává. Já jsem pěstoval turistiku, ježdění na kole značky favorit, chodil jsem na běžky a plaval. Plavu dodnes. Nejlíp jsem si vždy odpočinul v našich českých horách. Ale třeba vypínání telefonu je něco, co jsem se musel učit mnoho let.
Máte nějaký klíč k tomu, jak se správně rozhodovat, když jde o život a smrt člověka? Je to něco mezi rozumem a citem?
Variant existuje vícero. Emoce se musí potlačit. Je rozdíl, jestliže stojíte před akutním rozhodnutím, konkrétně, v rámci například resuscitace, u člověka, který má nevyléčitelné onemocnění. Když jste ošetřující lékař, a z pacienta náhle vyhasne život, nemůžete nad tím mávnout rukou a jít dál. Musíte udělat rozhodnutí, které bude nezpochybnitelné. U pacientů s nevyléčitelnou nemocí je to poměrně jednoduché, ale lékař nemá právo ukončit život. Nedávno se mi stalo, že tu byla matka zdravotní sestry na smrtelné posteli a ta mi řekla: „Já jsem se rozloučila, jenom ji netrapte.“ Ale pacient ještě žije a lékař nemůže život pacienta ukončit. Je třeba dodržovat lidskost. Je naší povinností se rozhodnout tak, aby pacient co možná nejméně trpěl.
Dám druhý příklad, implantace kardiostimulátoru. Věk u této procedury nerozhoduje. Je třeba s pomocí rodiny zvážit, jestli je z hlediska zdravotního stavu pacienta posílení stimulace srdce vhodné. Když je pacient na oddělení JIP napojený na přístroje v umělém spánku a ventiluje ho přístroj, vzniká další situace. Existují určitá kritéria, která určují, kdy je přístroj možné vypnout. Takové rozhodnutí probíhá společně s rodinou, je to kolektivní rozhodnutí. Dnes existují i takzvané indikační semináře. Populace stárne, ale díky moderním technologiím se lidé dožívají vyššího věku a tím pádem jsou i více nemocní. Nejhorší je, když mozek zestárne a člověk jako takový už přestane existovat, ale tělo dál funguje. Tady se objevuje i to právní hledisko. Už jsem se setkal ve své praxi s tím, že mi pacientka dala notářsky ověřený list s informací, že si nepřeje v případě potřeby být oživována. Myslím si, že tyto případy budou nastávat častěji. Nám lékařům to ulehčí rozhodnutí, jelikož to není pouze otázka medicínská, ale i eticky-právní.
Vy jste kardiolog a specializujete se na srdce, je to tak?
Kardiologii jsem se věnoval zejména v 70. letech, kdy jsem prováděl i publikační a přednáškovou činnost. Jinak jsem ale zůstal věrný interně. Střední generace lékařů na internu nezapomíná. Je to obor, který hodnotí pacienta od hlavy až k patě. Jakmile zůstanete jen u kardiologie, zkoumáte pouze srdce. A i v rámci kardiologie existují mnohé specializace, zaměřující se například na poruchy srdečního rytmu a tak dále. Když mi bylo okolo třiceti až čtyřiceti let, pacienti po prodělání infarktu často do roka umírali. Moderní kardiologie je umí léčit tak, že to přežijí a mají před sebou kvalitní život. Zejména ti, kteří bezprostředně po vzniku potíží volají záchrannou službu. Dostat se na katetrizační sál co nejrychleji je při infarktu to nejdůležitější. Vyšetřující lékař tepnu nejen vyšetří, ale i zprůchodní. Jedinec odchází po pár dnech domů a bez známek nějakého poškození. Problém je, když pacienti váhají a návštěvu lékaře odkládají.
Jaká léčba se upřednostňuje v České republice?
Kdysi jsme s kolegy byli účastníky jedné mezinárodní studie, která polovinu pacientů s akutním srdečním infarktem léčila podáním léku na rozpuštění krevní sraženiny a druhou polovinu katetrizací. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že katetrizace s angioplastikou, je lepší volbou. Česká republika má prioritu v ošetřování akutního infarktu katetrizacemi, je to ve světě uznávané. V Čechách byli lékaři z této metody nadšení. Absolvovali 24hodinové služby, aby pacienty s infarktem léčili, protože infarkt nečeká, až bude pracovní den. Pokud chce člověk medicínu dělat pořádně, musí tomu kus života obětovat. Ať už je to kardiologie, interna nebo jiné obory, platí to všude. Jeden můj bývalý kolega od nás odešel pracovat do IKEMu. Stále k nám ale chodí alespoň jednou do měsíce na službu, aby s námi udržoval kontakt. Původně u nás měl zůstat jen do splnění kmene (pozn. 24 měsíců), a nakonec tu byl více než čtyři roky. A od té doby mi několikrát volal, že je rád, že od nás hned neutekl, protože mu to teď v práci pomáhá. Jeho nadšení mi dělá radost.
Jaká zajímavá fakta o lidském srdci lidé běžně neznají?
Mnoho lidí vychází z představy, že srdce je v levé polovině hrudníku. Pokud člověk cítí bolest v jiné oblasti hrudníku než v té levé, s infarktem si to nespojí. Zároveň v případě bolestí v levé polovině hrudníku běží za námi s tím, že má infarkt. Toto veřejnost svede na mylnou stopu. Mladí pacienti začnou hledat na internetu své potíže, což je špatně. Když máte poruchu auta, tak se v tom člověk sám také nezorientuje. Srdce je speciální sval, který vydrží naprosto neuvěřitelnou zátěž. Celý život pracuje, bez odpočinku. Například želva tropická má 6-8 stahů za minutu. Člověk má mezi 60 až 90 stahy. Zajímavé je, že výsledky jedné mezinárodní studie naznačují, že čím má člověk vyšší klidový tep, je pravděpodobnější, že bude mít kratší život. Když má pomalejší tep, život má naopak delší.
Vyvinul se lék, který zajišťuje, aby se tepová frekvence stabilně pohybovala okolo 75 tepů za minutu. Takovým lékům se říká betablokátory a často se přidávají k paletě léků, který člověk po infarktu bere. Vyšší klidová tepová frekvence má nepříznivý prognostický faktor. V medicíně nic neplatí absolutně, to říkám i příbuzným. Někdy do ordinace zavítá pacient, který sleduje vlastní tepovou frekvenci, výsledky shromažďuje, porovnává, a ptá se mě na příčiny konkrétních poklesů nebo výkyvů. Stejně je to s domácím měřením krevního tlaku. Já a mnozí moji kolegové si myslíme, že to není ideální pro každého. U nás v Česku je oblíbené kupovat domácí měřiče tlaku rodinným příslušníkům k narozeninám a Vánocům, ale pak to vede přesně k tomu, o čem mluvím. Celá rodina si začne měřit tlak, začne tím žít. To je extrém, zní to jako vtip, ale není to tak vzácné. Tyto měřiče se nevyvinuly proto, aby nahradily lékaře v ordinaci. Zvlášť ne v interpretaci. Kdyby měli pacienti naměřené stále stejné hodnoty, byli by už po smrti.
Co může každý udělat, aby udržel své srdce co nejzdravější, a co děláte vy?
Genetický základ ovlivňuje zdraví srdce, ale není to samozřejmě jediný faktor. Není to ani otázka pouze váhy, jak si lidé často myslí. Je to celá řada faktorů, které my dnes z kapky krve dokážeme analyzovat. Neexistuje jediná pilulka nebo jediný recept na zdravé srdce. Obecně ale platí, že se sportovní aktivitou si snižujeme kardiovaskulární riziko. Obecně ale varuji před jednostrannou zátěží těla. Vždy platí to, že máte využívat tělo celé, například u chůze. Jenom běhat nebo jenom jezdit na kole není optimální. Co se týče stravy, jsem poválečné dítě, přesto u nás v rodině nikdo nadváhu neměl. Nikdy jsem ani nedržel žádnou dietu. Jím, co mi chutná, ale nepřejídám se. Nikdy jsem ani nekouřil, protože mi to nic nepřinášelo. S oblibou vzpomínám na jeden článek v odborném časopise, kde jeden lékař z Havířova publikoval kazuistiku ředitele hlubinného dolu. Byl tlustý, do 40 let věku dostal infarkt. Pak to vzal pevně do rukou a začal běhat. Jak to v Ostravě a okolí je, běhal v parku po asfaltových cestách. A nakonec do roka skončil v invalidním důchodu, protože nemohl na nohy, na kolena. Tehdy totiž ještě neexistovaly náhradní kolenní klouby.
Důležitá je rovnováha mezi fyzickou a psychickou zátěží, že ano?
Ano, zejména pokud člověk vykonává manažerskou pozici. U těch je infarkt častý. Ale každý si musí život zorganizovat tak, aby měl i čas na sebe. Psychické zdraví nás všech dostalo v důsledku epidemie covidu-19 zabrat. A lékařům zvlášť. Myslím, že za pár let budeme mít mnoho údajů o diagnostice, léčbě a opatření. V řadě případů jsme byli naivní, i v rámci prevence. V medicíně se často dělají chyby tam, kde je to neprozkoumané.
Dá se tedy říct, že pokud nebereme zdravý životní styl jako prioritu, je třeba počítat s možným vznikem potíží nejen se srdcem...
Přesně tak. Pacientům říkám, že si píšou svůj úmrtní list. V dnešní době se setkávám s tím, že si lidé vědomě zdraví škodí. Občas mám dokonce pocit, že se mi pacienti vysmívají. Lidé se bojí hlavně rakoviny, ale srdečněcévní choroby jsou také velmi zákeřné. A obecná znalost obyvatel o rizikových faktorech nebezpečných onemocnění je bohužel omezená.
