Útulek Zvířecí pohoda byl dle Vašich slov jasná volba, hned jak jste ho viděla poprvé. V čem se tak liší od ostatních, proč jste se rozhodla provozovat hipoterapii právě tam?
Asi to bylo tou láskou ke všemu živému, která na tomhle statku všude prosakuje, velkou empatií ke zvířatům i k lidem. Třeba psi tady nežijí v kotcích, ale lítají po zahradě a lidé z okolí s nimi můžou chodit na procházky. Staří koně si tady užívají zasloužilého důchodu. Obecně se tu pak majitelé postarají o všechna zvířata, která se najdou v okolí Bzové nebo Žebráku, ať je to kočka, srnče, pes, anebo například želva.
A samotná láska ke koním, ta přišla také hned? Kdy se vlastně proměnila v touhu dělat hipoterapii?
Koně miluju od dětství, ale blíž jsem se k nim dostala právě až na základě hipoterapie. Nejdřív mě vůbec nenapadlo, že by mi tahle metoda mohla pomoct v práci fyzioterapeutky, ale pak mě k takové myšlence dovedla jedna zdravotní sestřička, se kterou jsem pracovala, a mě to absolutně nadchlo. Hipoterapii jsem studovala v hipoterapeutickém středisku v Psychiatrické nemocnici Bohnice v roce 2004 a postupně se poohlížela po způsobu, jak bych ji mohla dělat i já. Devět let nazpět jsem pak poprvé vstoupila na půdu Zvířecí pohody. S mou kolegyní Veronikou v ní léčbu provozujeme pod Českou hiporehabilitační společností a vzaly jsme k sobě i ergoterapeutku, která jinak pracuje v Nemocnici Hořovice.
Spektrum zdravotních problémů, které hipoterapie dokáže léčit, je velmi široké, dá se ale říct, jací klienti vás vyhledávají vůbec nejčastěji?
V současnosti jsou to hlavně hypotonické děti, kterých je spousta, děti se skoliózou nebo s dětskou mozkovou obrnou a pak taky autistické děti. Jsme navíc jedním z mála středisek, které bere i dospělé, protože na to máme speciální koně – chladnokrevníky. Dospělým hipoterapie pomáhá třeba po těžkých úrazech nebo lehké mrtvici.
Pracujete i s dalšími klienty s psychickými poruchami?
Zatím kromě dětí s autismem ne, nicméně na všechny klienty má samozřejmě kůň i dobrý psychický vliv. Někdy zvíře působí jako prostředník mezi dítětem a rodičem, kterému dítě věří a dostává od něj zpětnou vazbu. Kůň může být vaším učitelem i psychologem, a pokud se na něj naladíte, všechno vám vrací. Je zajímavé, že k postiženým dětem mají koně empatii, chovají se k nim trochu jinak než ke zdravým jezdcům a nezkouší na ně žádnou lumpárnu.
Je asi těžké takhle vybírat, ale vzpomněla byste si na nějakou konkrétní léčbu, po které jste cítila největší dojetí, zadostiučinění?
To by byl třeba Lukášek, který má Downův syndrom. Na koni nejdřív nechtěl sedět ani cvičit a byl jak žížala, dělal lumpárny. Pak ale cvičit začal a teď už vydrží celou lekci ve vzpřímeném sedu. Měly jsme taky dospělou pacientku z Rehabilitační nemocnice Beroun, která byla upoutaná na vozíku, a my jí splnily sen. Dostaly jsme ji na koně, a když jsem viděla tu radost v jejích očích, že to jde a pohybuje se, protože kůň vlastně nahradí nohy, tak to byla radost neuvěřitelná. Nebo vám řekne maminka autistického chlapečka, že se mu zlepšilo trávení. Pracovaly jsme taky s mladou slečnou v pubertě, která přišla do ordinace zkroucená a nejistá, s hlavou zastrčenou mezi rameny jako želva, a když pak vidíte, že na koni vám rozkvete a cvičí jako krasojezdkyně, tak si řeknete: to je přesně to, proč to dělám. Stojí za tím hlavně neuvěřitelná energie samotného místa, koníka a to se přenáší na šťastného jezdce nahoře, přestože musí makat.
Lekce má většinou dvacet minut, jak náročná tedy pro klienta je?
Je to fuška a žádný z rodičů si to nedokáže představit. Každý vám řekne, vždyť tam jenom sedí, ale my plánujeme, že rodičům uděláme ukázku, aby si to šli zkusit dvacet minut „jenom“ sedět a cvičit pod mou drezurou (smích).
V Rehabilitační nemocnici Beroun pracujete jako fyzioterapeutka. Kdybyste měla právě klasickou fyzioterapii porovnat s hipoterapií, co tato metoda přináší navíc?
Ono je často potřeba obojí. Na koni sice dítě nemůžu hlídat do takových detailů jako v ambulanci, ale na druhou stranu je tam ta volnost a krásné prostředí se zvířaty. Kolem vás se pasou kozy, frkají koně, štěkají psi, sem tam proběhne kočka… Lidé se tam určitě cítí lépe než v ordinaci. Navíc koňská chůze a teplo jsou v něčem jedinečné a třeba pro děti s neurologickým onemocněním často nenahraditelné.
Většina vašich klientů tedy nejdřív prošla i Rehabilitační nemocnicí Beroun?
Naši klienti přicházejí spíš z dětských ambulancí nebo od dětských neurologů z hořovické nemocnice. Já mám převážně dospělé pacienty, takže se s dětmi ve své ambulanci nestýkám. U mě je to tedy spíš naopak, mám větší dítě na koni a pak se mi dostane do ambulance, nebo chodí k mé kolegyni, která dělá právě dětskou rehabilitaci.
Je už dnes hipoterapie v lékařském prostředí brána jako rovnocenná metoda rehabilitace, nebo se třeba u svých starších kolegů setkáváte s nedůvěrou?
Už je to vnímáno pozitivně. Moje kolegyně, které se léčbě dětí věnují, o hipoterapii moc dobře vědí, a když je to potřeba, osloví mě. Z Nemocnice Hořovice, kde se s dětmi pracuje víc, pak máme klientů hodně a lékaři tam hipoterapii vnímají jako příjemnou formu rehabilitace, třeba právě v případech, kdy dítě nezvládá cvičení v ambulanci. Jsou to neurologové, rehabilitační lékaři, ale třeba i psychologové. Zdravotní pojišťovny zatím hipoterapii neproplácí, ale na léčbu pacientů s dětskou mozkovou obrnou už by měly začít něco přidávat. Zatím je to však v plenkách.
Když se ještě vrátím k vaší práci v berounské nemocnici, jak moc vám tam při takto časově náročné vedlejší aktivitě vycházejí vstříc?
Vstříc mi vedení vychází stoprocentně. Jak se domluvím, tak to mám, a podle své pracovní doby si objednávám pacienty. Na druhou stranu zase v nemocnici vědí, že i já jim pomůžu, kdykoliv můžu a je to potřeba.
Promítá se fyzioterapie i do dalších sfér vašeho života? Narážím i na to, že už přes deset let vedete také kurzy pilates.
Ano, fyzioterapie je vážně na celý život a promítá se mi úplně všude. Pilates, které předcvičuju, je směs ovlivněná fyzioterapeutickými nebo rehabilitačními metodami, kterými jsem si prošla a musela je do cvičení zařadit. Lidi už zkrátka nedokážu pustit, aby cvičili špatně, stejně jako třeba svoji vlastní dceru po atletickém tréninku, po kterém často šílím a snažím se jeho následky minimalizovat. Skrz fyzioterapii zkrátka vidím všechno ve svém okolí.
PETRA BRAMBOROVÁ
Po absolvování gymnázia vystudovala obor fyzioterapie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, pak absolvovala pětileté dálkové studium Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity, obor rehabilitační-psychosociální péče o postižené děti, dospělé a seniory. V Rehabilitační nemocnici Beroun pracuje jako fyzioterapeutka od roku 2009. Kromě práce se nejradši toulá po horách a je se svými dětmi.
