Tvrdí, že zná spousty lidí, kteří jsou mnohem aktivnější než ona, a nepřipadá si nijak výjimečná ke zveřejňování svého života a aktivit, ale: „Pokud by to mělo někomu poskytnout inspiraci, tak hurá do rozhovoru.“
„Do obce Loděnice a krásného kraje kolem Berounky mě z podhůří Orlických hor před 40 lety přivedla studentská láska. Drží dodnes, stejně jako vztah k obci, kde žijí i naše děti a úžasné čtyři vnučky a v neposlední řadě i maminka mého manžela. Velké štěstí mě potkalo i v podobě mých sousedů, s kterými tvoříme komunitu založenou na vzájemné schopnosti pomoci si, pobavit se spolu, ale i udělat radost ostatním lidem v obci,“ popisuje Bohuslava, jak se ocitla na Berounsku. Paní Vohradská je velmi aktivní nejen ve své obci. Angažuje se v oblasti dobrovolného úklidu veřejných prostor, její adventní boršč začal být již tradičním zahájením adventních svátků, finančně podporuje kulturu, mateřskou školku i základní školu ve své obci. Tvrdí, že jsou to pouze drobnosti. I to, když onemocněl dovozce svačin a obědů do školky, tak neváhala a po dobu jeho nemoci ho zastoupila.
„Loňský začátek března nás asi všechny zaskočil nepřipravené. Vzpomínám si na víkend, kdy od pondělí bylo nařízeno nošení roušek. Mojí výhodou byl šicí stroj, zkušenost z doby, kdy jsem šila na své malé děti a vědomí, že to má smysl. Zatímco už jsem šila z doma nalezeného materiálu, manžel stál frontu na další látky. V pondělí ráno jsem už běhala po obci s košíkem roušek a rozdávala. Po rodině a kamarádech přišla na řadu infrastruktura. Prodejny (v té největší už si šili sami), úklidová četa, hasiči, pošta, obecní úřad a pak náhodní kolemjdoucí.
Byla jsem ráda, když jsem na facebooku našla skupinu „Šijeme roušky Berounsko“. V této skupině jsme se jednotlivé švadlenky podporovaly, a jakmile byla jedna poptávka vyřízena, šlo se na druhou. Celá skupina jich tak našila tisíce, mimo jiné i pro nemocnici v Berouně i Hořovicích. Komunita, která vznikla kolem této skupiny, mě oslovila svou organizovaností a cílevědomostí. Bylo mi ctí se s nimi seznámit. Nakonec jsem našila přibližně tisícovku roušek a jeden šicí stroj stále čeká na opravu, ale nikdy nezapomenu ten krásný pocit, když jsem potkávala lidi v mých rouškách.
Když na podzim začala opět stoupat čísla nakažených a v nemocnicích bylo čím dál tím těsněji, přemýšlela jsem, čím mohu znovu přispět. Impulsem byl můj mladý, do té doby zdravý kamarád, který v těžkém stavu skončil s covidem v berounské nemocnici. A když jsem slyšela o péči, které se mu u vás dostává, bylo rozhodnuto. Zdravotnictví bylo jasnou volbou. Ale k čemu bych byla platná bez příslušného vzdělání? Volba nakonec padla na pečení sladkostí pro personál oddělení pečující o covid pacienty. K mojí myšlence se díky výzvě v jedné facebookové skupině přidala i paní Hana Kollmanová, se kterou tvoříme tým do dneška. Obdivuji ji, protože se navíc stará ještě o malé děti. Poděkování patří určitě rodině Eliášových, která mi okamžitě po mé výzvě věnovala spoustu základních surovin.
Loňské roušky a dnešní pečení možná odráží celkové změny ve společnosti, které se za rok udály. Po loňském nadšení, tleskání a vzájemné pomoci se ještě na podzim objevovaly aktivity v oblasti pomoci zdravotníkům z řad občanů. Dnes moc pomoci nevidím a spíše se setkávám s bagatelizací jejich práce a spousta lidí se i přes restrikce chová, jako by se nic nedělo.
S pečením chci pokračovat do té doby, dokud tu ten nezvaný host bude v takové míře, že život zdravotníků bude zcela převrácen a stav se nevrátí do normálních kolejí. Je to sice jen drobek pomoci, ale je to asi to jediné, jak je mohu podpořit.
V této době přeji všem hlavně zdraví, některým přeji to, aby pochopili, že tu nežijí sami.
Všechny prosím, ať se nechají očkovat hned, jak můžou. Ať využijí nabízené pomoci s registrací či dopravou do očkovacích center. Přeji hlavně dětem a učitelům, aby se opět mohli vídat ve škole, kam děti patří a potřebují ji nejen k učení. Všem, kteří na současnou krizi doplatili ekonomicky, bych přála, aby vzešli do dalšího podnikání silnější. Budou to potřebovat. Do budoucna je vidím jako jednu z nejohroženějších skupin. A všem zdravotníkům hlavně výdrž a brzký návrat do běžného režimu.“
Bohuslava Vohradská
důchodkyně
