Jak náročné je kombinovat roli maminky, manželky, laborantky, malířky a fotografky? S jakou z předchozích rolí se nejvíc ztotožňujete?
Všechny tyhle role jsem v životě získala postupně, takže je kombinuju přirozeně a plynule. Ve třinácti letech jsem dostala fotoaparát značky Směna a začala fotit na chatě pod Týřovem. První negativ vzniknul při povodni v r. 1981, kdy jsme měli chatu zatopenou vodou. Od té doby jsem už fotoaparát nesundala z ramene. Tak ke mně přirozeně přirostl. Jako má kuřák svou krabičku cigaret stále u sebe, mám já u sebe fotoaparát.
V osmnácti jsem se zamilovala a získala svůj objekt touhy na focení, který fotím už dvaatřicet let. V té době jsem studovala medicínu na Karláku v Praze, a když mi dal Tomáš k narozeninám olejové barvy, začala jsem se stávat malířkou. Při studiu jsem přišla do jiného stavu, a tak se plynule stala ze studentky manželkou a vzápětí maminkou. Pořád jsem fotila a fotky si ve sklepě ve fotokomoře sama vyvolávala. Nejlepším dárkem k narozeninám nebo Vánocům pro mě byly fotopapíry, což nikdo nemohl pochopit. Ale to zastavení času na celuloid mě vždycky přitahovalo. Momenty v životě, které se neopakují, světlo a stín, které Vám zazáří do očí, až Vám zrak přechází, mě nikdy nenechalo chladnou. Fotit Mikuláše jako malé mimino, mě bavilo každý den. K němu se za rok a čtvrt přidal Hubert. A bylo toho fotit čím dál víc. Bylo to zábavný. Snažila jsem se zachovat na obrázcích jejich dětství a náš život. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do advokátní kanceláře a dělala sekretářku, tak se tomu na začátku devadesátých let říkalo. Nechtěla jsem ale opustit medicínu, a tak jsem se přihlásila na dálkové studium na Vyšší odbornou školu na Alšově nábřeží v Praze, obor radiologický laborant, kde jsem udělala maturitu, zrovna když Mikuláš končil první třídu. V té době jsem už pořádala výstavy svých obrazů. V lednu 1998 jsem nastoupila na RDG do berounské nemocnice a plynule se stala ze sekretářky laborantkou.
Šestnáct let po Mikulášovi, jsme si pořídili ještě třetího kluka Jáchyma, kterému je nyní deset let. Ke všem svým rolím fotografky, malířky, manželky, mámy, sekretářky a laborantky jsem přišla úplně přirozeně a všechny v mém životě hrají stejnou úlohu. Myslím, že všechno se snažím dělat s láskou a jak nejlépe mohu. Všechny mě baví stejně a snažím se žádnou z nich neošidit.
Kdy jste začala malovat? Co vás inspirovalo k osvojení „naivního“ stylu?
Já jsem malovala na jedničku už na základce, a protože jsem byla od jakživa altruista, v jedné hodině kreslení jsem namalovala klidně tři výkresy, které byli ovšem podepsané jiným jménem. Děti, které kreslit neuměly stály frontu u mé lavice a prosily „Lucko namaluj mi ten tank (továrnu, šeřík-podle oslav, které zrovna probíhaly) taky, prosím, ať nedostanu pětku“. Každý jsem musela trochu obměnit, aby to "soudružka učitelka" nepoznala. Chodila jsem i do kroužku, ale dělali jsme linoryt půl roku a já si nakonec umazala svůj oblíbený svetřík, tak jsem tam přestala chodit. Byl to na mě moc zdlouhavý proces s nepěkným výsledkem. Že se budu někdy malováním zabývat na profesionální úrovni, by mě ani ve snu nenapadlo a moje rodiče také ne, protože si naivně mysleli, že se stanu právničkou, jako oni.
Malovat jsem začala i díky tomu, že jsme jednou v roce 1988 viděli výstavu obrazů Emmy Srncové a její obrázky byly tak krásné, že jsem je chtěla všechny mít. Když ale Tom zjistil jejich cenu, pořídil mi barvy a jako Přemek Podlaha z Receptáře nejen na neděli mi poskytnul pár dobrých rad. A tak jsem se domalování pustila sama. Od té doby jsem ho milovat nepřestala a malovat také ne.
Z olejových barev jsem přešla na akrylové barvy. Maluju i obrázky pastelkami, tuší, anilínkami a kvaší. On mi k tomu hraje na kytaru nebo na harmoniku a na jeho koncerty chodím pořád stejně ráda. Má kapelu Ponožky pana Semtamťuka, kde vymýšlí hudbu i texty nebo taky kapelu Těžká Pára, se kterou hraje staropražské písničky a projel celý svět. Tyhle kapely mě doprovází na vernisážích mých výstav, kterých jsem po celých Čechách uspořádala už padesát dva. Od roku 2010 se věnuju také litografii, což je grafická technika, kdy barevné vrstvy tisknete postupně z kamene, na který celý obraz vrstvu po vrstvě malujete. Získáte tím originál s omezeným množstvím kopií. Od té doby si beru jednou v roce dovolenou a chodím do litografické dílny akademického malíře Martina Boudy na Újezd do Říční ulice v Praze na Kampě, kde jsem zhotovila už 46 tisků. V roce 2014 a 2015 jsem tam také vytiskla litografické kalendáře po 13 obrázcích a 7 obrázků do knihy „Obrázky zpod Týřova“, kterou jsem napsala a namalovala v roce 2015, když mi umřela máma. Je v ní zachyceno mé dětství, které jsem s rodiči prožila na chatě u Berounky. V letech 2007, 2010, 2011, 2012, 2017, 2018 jsem také vytvořila velké nástěnné kalendáře pro firmy, jeden rodinný nástěnný kalendář pro nakladatelství Patagonie, Lunární kalendář na rok 2008 a dva plánovací kalendáře na rok 2017 a 2018. V roce 2013 jsem vydala dětskou knížku „MUJ!“, kterou jsem napsala o našem nejmladším synovi Jáchymovi, ilustrovala jí a použila částečně i techniku kolorovaných fotografií.
Jak jste se dostala k fotografování? Co nejraději fotíte?
Jako malá jsem si ráda prohlížela fotky v krabici od bot a pár albumů, schovaných ve skříni. Fotky se mi líbily a strašně krásně mi voněly. Měli jsme doma ve sklepě starý zvětšovák po dědečkovi, který táta oprášil, když mě bylo asi třináct let. Pod schody ve sklepě nám vybudoval fotokomoru a naučil ségru fotky vyvolávat. Já se to potom naučila od ní. Foťák jsem dostala na základce. Bakelitovou krabičku, která mi způsobila spoustu radosti.
Fotky to byly zprvu šedivý, ale časem jsem se zdokonalila. Fotila jsem všechno. Měla jsem jeden film na čtrnáct dní a snila o tom, že kdybych mrkla, mohla by mi vzadu z hlavy vylézt fotka. Což se v podstatě splnilo s nástupem digitálních fotoaparátů, kterým jsem se paradoxně dlouho bránila. Na analogový foťák fotím ale stále. Fotky si sama vyvolávám a zvětšuju. Fotím na fotoaparát značky Nikon F100, F60 a digitál D 5200 a co jsem dříve vyfotila za čtrnáct dnů, dnes vyfotím klidně za hodinu.
Okolo roku 1998 jsem začala fotky posílat do soutěží časopisu Photo Life a vyhrála několik cen. Díky tomu jsem se v roce 2001 seznámila s Janem Šroubkem, který dal dohromady lidi, co se motají okolo fotografování a založil fotoklub „Berounští Fotorici“, s kterými už od roku 2002 pořádáme společné výstavy, kde pravidelně vystavuju. Mimo to jsem za ta léta uspořádala také několik samostatných fotografických výstav. „Děti, komedianti a blázni", „V běhu" a „Jak je krásně u řeky", se kterými jsem projela spoustu měst v České republice. Do focení jsem blázen.
Fotím hlavně dokument. Svůj život, jak jde čas, doma i na cestách, v lese i na vodě. Fotím kudy chodím. Pořád něco vidím. Fotím svoji rodinu, neb jsou to bezva modelové, který jsou na mě zvyklí od plenek. Kapely svého muže a muzikanty, co se okolo něho točí. Měla jsem i období nahatých žen a těhotných holek. Mou hlavní třídou, kde fotím je ulice Na Ptačí skále, místo, kde bydlím. Před našimi vrátky, kde si pořád hrají naše děti a děti od vedle. Třikrát jsem tam také uspořádala venkovní výstavu nazvanou „Na Vršek a z Vršku" kterou jsem instalovala na plotech a zídkách našich sousedů. Vernisáž byla v zahradní restauraci Na Černém vršku a následoval happening u nás na zahradě, kde jsem měla venkovní fotoateliér, odkud mohl každý odejít s nevšední fotografií. Ještě jich pár pěkných doma mám.
Co vás vedlo k profesní cestě ve zdravotnictví, konkrétně výběru práce laborantky?
Jako malá jsem jezdila s rodiči na chatu pod Týřov k řece Berounce. Bylo tady celkem patnáct chat, do nichž jezdili chataři, které jsem měla moc ráda. V šesti chatách byl nějaký doktor. Obvodní, kožař, rentgenolog, internista, děckař a zubařka. Byla s nimi legrace a přišli mi všichni tak fajn, že jsem se vzhlídla v tom, že bych byla ráda jako oni a vrhla se po gymplu na studia medicíny. Ty jsem ale nedokončila. Přišla jsem do jiného stavu a měla za sebou rychle dva kluky. Pracovala jsem v advokátní kanceláři, ale to mě nebavilo. Máma by ze mě měla nejradši právničku, ale já si nakonec dálkově dodělala školu a stala se rentgenovou asistentkou. Chtěla jsem mít s medicínou něco společného a jelikož je focení moje vášeň, rozhodla jsem se ji převést i do svého pracovního života jako radiologická laborantka. Člověk by měl v životě dělat, co ho baví a co mu přináší radost. Snímkovna se stává ateliérem, jen fotky zachycují pohled na člověka zevnitř. Takže se mu dostanete doslova pod kůži. Na pozitivních fotkách zase vidíte zevnějšek. Mám ale ráda, když z nich vychází i to co má člověk ve své duši.
Pracujete v berounské nemocnici asi dvě desetiletí. Jak byste hodnotila její proměnu v posledních letech? Jak se to projevuje na vašem pracovišti?
Do berounské nemocnice jsem nastoupila 15. ledna 1998. Zaučovala mě laborantka Jiřina Sestániová tehdy už penzistka, co chodila na výpomoc, která uměla vážně výborně snímkovat. Čas ale letí a člověku to ani nepřijde. A je pravda, že když vyndám staré fotky, co jsem v nemocnici tenkrát vyfotila na rentgenu, operačním sále, ambulancích a venku v parku, že ty prostory zaznamenaly dost podstatnou změnu. Jen ta naše vyšetřovna na rentgenu je pořád stejná a přístroje v ní s námi zrají jako víno. Ani Lubošek, náš spolupracovník nenabyl větších změn. Všichni si tu připadáme pořád stejní. Asi to dělá to bílé oblečení.
Odcházela jsem na mateřskou dovolenou se třetím synem v roce 2007, přesně v době, kdy nemocnice změnila majitele a za ty tři roky, co jsem byla na mateřské, se proměnila jak mávnutím kouzelného proutku. Některá oddělení zmizela, některá nově vznikla a všechna se podstatně rozšířila.
Rehabilitace, která byla za dveřmi naší rentgenové denní místnosti, čítala čtyři miniaturní prostory, kde vyšetřovací lůžka byla skryta za závěsem. Fyzioterapeutek bylo poskrovnu asi šest nebo sedm. Teď je v nemocnici celý pavilón. Pamatuju si na dobu, kdy si holky z rehabky snily o tom, jaké by to bylo, kdyby měly rozšířené pracoviště. Že tady bude nakonec asi šedesát fyzioterapeutů, nebo kolik, ani nevím, se jim nezdálo ani v tom nejdivočejším snu. Rehabilitace se zvětšila i o lůžkovou část a vznikly nové tělocvičny. A je fajn, že je mohou využívat i zaměstnanci. Říkám tomu osobně, že chodím cvičit do „Nebe", protože z tělocvičny vybavené všelijakými cvičícími stroji je výhled na celý Beroun jak z nebeského oblaku. Naštěstí mám spolupracovnice, které mě někdy zvednou ze židle, a tak tam občas zajdu, udělat něco pro své zdraví, což je skvělý!
Naše budova také prošla rekonstrukcí, pokoje se nedají srovnat s tím, jaké to tady bylo dříve. Pacienti jsou nadšení, hned jak vstoupí za bránu, protože budovy mají nový kabát. Cihlová červeň a meruňkové omítky vzbuzují v lidech pohodu a klid. Pacienti si ale hlavně nemohou vynachválit personál. Sestřičky na oddělení, fyzioterapeutky od naproti a nás radiologické laborantky na magnetické rezonanci a našeho Luboška z rentgenu. Myslím, že jsme dobrá parta a je to na nás vidět. Když pacient vidí spokojené a usměvavé zdravotníky, zpříjemní jim to krušné chvilky, které v nemocnici zažívají.
Všude na chodbách a pokojích je také plno fotek, což se mě moc líbí. Takovou výstavní síň jako má vloni zemřelý pan doktor Jan Calta, který se podílel na rozšíření rehabilitační části nemocnice, hned tak nikdo nemá. Tohle mu závidím, i když zas až tak moc závistivá nejsem. Možnost vyvolat a vystavit takové množství fotek a mít jistotu, že na ně lidé koukají a přináší jim radost, se hned tak nějakému fotografovi nepovede.
Ještě, než nemocnice patřila našemu panu majiteli, měla jsem u nás na RDG oddělení také menší výstavu svých obrazů. A pacientům se většinou líbily. Chodili, kulhali, často na vozíku přijeli, a když čekali, než se snímek v komoře vyvolá, kochali se obrazy. Mě i mým kolegům někteří obdivně a zasvěceně říkali, že nám tady visí Srncová, Hlinomaz nebo Hüttnerová, což mě pokaždé potěšilo, neboť se jedná o přední české naivisty.
Park se také změnil k nepoznání. Na mých starých fotkách mám šedesátiletý les s vysokými stromy. Mně samotnou přitahoval. Lipová alej, která vedla okolo cesty do parku. Choroše na jejich kmenech. Park byl tajuplný, pro někoho až strašidelný. Nyní je zkultivovaný, pěkně prořezaný, okolo louky vznikly chodníky pro pacienty, křoviska nahradily venkovní cvičící stroje. Za poslední dva roky se také zaplnil sochami z pískovce, což mi přijde fajn. Nejvíc se mi líbí sochy od akademického sochaře prof. Kurta Gebauera a jeho syna. Parkem se prohání spousta pacientů s berlemi, o čemž dříve nemohla být ani řeč.
Inspiruje vás pracovní prostředí při uměleckých aktivitách nebo naopak stresuje?
Jasně že mě inspiruje. Už jen jména některých pacientů jsou tak zvukomalebná nebo legrační, že ve mně navozují všelijaké obrazové představy. Taky sem tam v nemocnici fotím. Nejen rentgenem. Spolupracovníky, nemocnici zevnitř i zvenku. Když mám čtyřiadvacítku službu, vezmu si někdy foťák a na chodbě zrovna nejsou pacienti, vyběhnu občas do parku, nebo otevřu okno ze snímkovny a nějaké ty fotky si v protisvětle udělám. Jediný problém je, že mám obrovský archiv, jak negativů, tak fotek v počítači, akorát nemám čas ho zpracovávat tak, aby fotky spatřily světlo světa. Druhá nevýhoda je, že je to i velmi drahý koníček.
Často mi také někdo při vyšetření něco vypráví, a i to se dá přetavit do nějaké výtvarné či písemné podoby. Poté, co jsem udělala bibliografii s litografickými tisky „Obrázky zpod Týřova“, rozvinula jsem jí do většího celku a napsala jsem celou knihu, kterou nyní připravuju k vydání. V šuplíku mám navíc připravenou další knížku pro děti, ale tu potřebuju ještě přepracovat a na to nemám tak úplně čas, takže čekám, až na to přijde ta správná chvíle.
Máte tři syny, angažujete se v řadě aktivit (výstavy, akce zejména na berounském Černém Vršku a další), odkud na tohle všechno berete energii?
Měla jsem štěstí na výběr partnera, se kterým se dají dělat všelijaké věci. Jednak je sám vymýšlí a jednak mi rád pomůže s realizací mých nápadů. Výstavy mi začal zařizovat a domlouvat on a velmi rád je se mnou jezdí připravovat, věšet a pak ještě večer při vernisáži pobaví hosty se svojí kapelou. Má rád obrázky a fotky, které dělám a já mám zase ráda jeho písničky, dřevěné loutky a sošky co vyřezává. Za těch spoustu let co se známe, jsme uskutečnili různé akce. Třeba čtyři ročníky závodu „Podtýřovskou matračka“, šestikilometrové jízdy na nafukovacích matracích od ostrova pod Týřovem k hospodě „U Rozvědčíka“, kde vítěz vyhrál můj obraz. Třikrát jsem pro sousedy a kolemjdoucí uspořádala fotografickou výstavu „Na Vršek a z Vršku“, aby se konečně viděli na fotkách, o které mě předtím uháněli a sedmkrát Masopust na Černém vršku, kam se sjížděli lidi z široka daleka. Naši kluci s námi všechny tyhle akce absolvovali. Záleží na tom, do jaké se narodíte rodiny. Rádi sjíždíme řeky na kánoi. Zúčastnila jsem se sedmkrát „Maratonu na řece Berounce“. Musíte zdolat v časovém limitu osm a půl hodiny 58 říčních kilometrů. Po každý jsem dojela v limitu a jednou jsme byli druhý v kategorii mix veterán. Kluci Mikuláš a Hubert se s námi na těchto akcích podíleli, protože jsou naše děti, a tak jim nic jiného ani nezbývalo. Teď už jsou oba dospělí a jejich mladší bratr Jáchym přebral jejich štafetu.
Kde na to beru energii? To sama nevím, ale po každé, když nějakou akci dotáhneme do konce, máme z toho takovou radost, že nás to zase nabije nazpátek. Pravdou zůstává, že člověk musí dělat věci s radostí a být sám šťastný, aby takové věci zvládnul. Jinak nemá cenu se do něčeho nutit, protože to pak každý pozná a z výsledku sám nemáte radost a vlastně ani nejde zrealizovat. A co je nejdůležitější, když něco vymyslíte a řeknete si, že to uskutečníte, musíte mít termín. Jedině ten Vás donutí věci dotáhnout.
Na jakou blízkou akci byste nás ráda pozvala?
V únoru si vybírám starou dovolenou a chystám se do litografické dílny na tisk nových litografií.
Připravuju ke svým kulaťoulinkatým narozeninám výstavu obrazů v Městské galerii v Duslově vile. Vernisáž bude 2. května 2018 a všechny Vás tam srdečně zvu. V listopadu pak bude probíhat komentovaná výstava obrazů a fotek na Excelentní ženě v Plzni. A 29. listopadu mě čeká další vernisáž obrazů v Berouně v Muzeu Českého krasu na Husově náměstí, která bude trvat celý prosinec a bude „Andělská“. Takže letos bude v Berouně pořádně „nasušíno“.
Ještě také připravuju další nástěnný kalendář a ráda bych dotáhla do konce připravovanou knížku z mého dětství. Přes léto bych měla vystavovat fotky pro nadaci Pohoda zaměstnávající lidi s hendikepem v jejich kavárně Bílá vrána v Praze ve Smečkách. Moc si přeju, abych to všechno letos dokázala.
Obrázky Lucie Suché si můžete prohlédnout na www.luciesucha.com
