O tom, jak je důležité nevzdávat svůj boj, je článek o paní Janě Lannen (40), která rehabilituje v naší nemocnici.
Mladá, krásná, spokojená ženská, které se ze dne na den převrátí život vzhůru nohama. Bývalá zdravotní sestřička Jana si vzala Ira, porodila dvě děti a rozhodla se, že bude podnikat. Pořídila si hotýlek v horách, kde dělala všechno. Od toho, že stála za barem přes zajišťování zásobování až po úklid. Navíc se starala o domácnost a děti. Těm je dnes 13 a 11 let. Když jejich maminka měla mozkovou příhodu, byly o šest let mladší. Takže prostě ještě opravdu malé. Manžel krizi nezvládl a rodinu opustil. Janě děti zůstaly v péči, pomáhala jí asistentka, ale především se musela sebrat ona sama. Děti byly tou největší motivací.
Chtěla jsem umřít
Jednou večer seděla s manželem u televize a koukala se na film. Najednou přestala vidět na levé oko. „Já to znám jen z vyprávění. Prý mě tahali z balkonu, protože jsem z něj bolestí chtěla skočit,“ vzpomíná Jana na chvíle, které jí změnily život. V okresní nemocnici si byla paní doktora jistá, že má mladá žena krvácení do mozku, a tak ji rychle nechala převézt do Hradce Králové. „Tam mi operovali hlavu. A posléze i srdeční chlopeň. Odtud to totiž všechno pocházelo. Jednoduše řečeno, moje problémy se srdcem, o kterých jsem nevěděla, vyústily až v mozkovou výduť (aneuryzma), která praskla a bylo zle,“ vypráví Jana. „Měla jsem toho hrozně moc. Několikrát za sebou jsem prodělala těžkou chřipku, ale nepřestala pracovat. Strašně mě bolela hlava, k doktorovi jsem šla, ale pustil mě s tím, že mám těžkou migrénu. Tehdy nikoho, hlavně mě, nenapadlo, že bych v pětatřiceti mohla mít potíže se srdcem. A ono se ukázalo, že to byl kámen úrazu.“
Co vás nezabije, to posílí
Po mozkové příhodě měla Jana v podstatě nefunkční levou ruku a prodělala i několik operací levé nohy, která byla postižená tak, že se na ni nemohla postavit. Stejně tak utrpěl mozek. „Jsem hrozně ráda, že nemám postiženou jeho druhou část. Tam je řečové centrum. A já hrozně ráda povídám. Už jsem přestala brát antidepresiva, neužívám dokonce ani léky na spaní. Nepotřebuji je, protože jak se zlepšuji, a tím pádem i víc hýbu, jsem příjemně unavená a spím dobře. Dětem se to ale moc nelíbí, protože když jsem brala hypnotika, odpadla jsem dřív a ony měly pré. Teď jim večer straším dýl,“ neztrácí nadhled a humor Jana. S úsměvem vypráví, že jí po mrtvici začaly hrozně bavit barvy. Na nákupu se prý neřídí podle seznamu, ale podle toho, co lahodí jejímu oku. Ale hlavně, pomocí ergoterapie, ergoterapeutických pomůcek, rehabilitačních pracovníků, lékařů a vlastní vůle se její zdravotní stav zlepšil natolik, že není odkázaná jen na druhé.
Bojuju a nevzdávám to
Nejhorší pro Janu je, že nemůže řídit. Má poruchu levostranného prostorového vidění, a proto se ani v upraveném autě nemůže posadit za volant. Nedokáže ani sama nastoupit a vystoupit z vlaku, protože schůdky jsou příliš vysoké.
„Ve spoustě věcí jsem odkázaná na pomoc okolí, i když si dokážu třeba sama vytřít díky speciálnímu mopu na jednu ruku. Zvládám vyprat a dát prádlo do sušičky. V rámci ergoterapie používám například různá prkénka, která mi usnadňují dělat základní věci, například rozkrojit rohlík, nakrájet cibuli nebo oloupat brambory, a to jen jednou rukou. To všechno jsou obrovské úlevy,“ popisuje Jana život, který jí komplikují handicapy. Zároveň jí ale velikou radost dělají děti. „Jsou hodně soběstačné, do školy jezdí samy, syn hraje basket, dcera chodí na atletiku. Jsou perfektní, nemám s nimi žádné starosti a kvůli nim, kvůli tomu, abych jim ještě k něčemu byla, to prostě nikdy nevzdám,“ neubrání se Jana slzám. Když ji sledujete a posloucháte, uvědomíte si, že s vůlí, pozitivním přístupem a dobrým zázemím není nic tak hrozné, jak se v první chvíli zdá.
Zdroj: Hana Vítková, foto: Marek Kučera, Blesk pro ženy
