„K práci sociální pracovnice jsem se dostala náhodou před mnoha lety, když jsem začala pracovat brigádně jako aktivizační pracovník s lidmi bez přístřeší při Farní charitě Beroun,“ popisuje svůj začátek práce v sociální sféře Mgr. Jana Kuchyňková, sociální pracovnice Rehabilitačního centra naší nemocnice. „Odsud byl pak jen kousek k sociální práci, protože jsem vystudovala obor speciální pedagogika na VŠ. Po dvou letech práce s lidmi bez přístřeší jsem začala pracovat s lidmi s mentálním postižením, to mi vydrželo pět let. Následovalo sedm let práce se seniory pro další organizaci v sociálních službách. Rehabilitační nemocnici Beroun mi do cesty vlastně přinesl život sám a jsem za tuto příležitost velmi ráda. Je to zase úplně nová zkušenost a nemocniční prostředí mě vždy lákalo. Když bych to mohla říci, tak se mi tímto splnilo mé dávné přání. Nemocnice mě nadchla svým prostředím. Její areál je velký, s množstvím zeleně. Budovy zrekonstruované nebo nové a velmi vkusně vybavené. Větší zkušenost zatím nemám, ale lidé jsou tu milí a vstřícní. Jako nováček se zde vůbec necítím špatně. Každý, koho jsem se na něco zeptala, mi ochotně odpověděl,“ říká o pocitech nováčka v našich řadách Jana.
Co je konkrétně obsahem Vaší práce?
Hlavní náplní mé práce je práce s pacienty rehabilitačního oddělení. Je tu směsice lidí různého věku a různých potřeb. Ne každý má doma zázemí, o které se při návratu z hospitalizace může opřít. Takže pomáhám lidem s tím, aby jejich návrat do domácího prostředí byl co nejsnazší. Domlouváme zajištění následných služeb ať už zdravotních, nebo sociální péče. Současně je informuji o možnostech, jaké v oblasti sociální péče jsou, jaké existují příspěvky od státu, připravuji jim žádosti a snažím se tento proces nastartovat. A pak samozřejmě různá individuální přání a potřeby, takže práce je opravdu pestrá.
Všichni moji klienti jsou pro mne vždy přínosem, pokaždé se od nich něčemu novému naučím. Nebo si připomenu důležité věci, na které kvůli množství práce často zapomínáme. Aktuálně se starám o jednu pacientku, kdy řešíme její návrat domů, který kvůli omezené hybnosti vůbec nebude jednoduchý. Když jsem se dozvěděla, že tato dáma ještě předloni projela Sibiř, konkrétně Transsibiřskou magistrálu, uvědomila jsem si, jak je naše zdraví křehké a rozhodně není samozřejmostí. Moc jí držím palce, aby mohla zase brzy podnikat výlety alespoň po Čechách.
Je možné po tak psychicky náročné práci vypnout? Jak relaxujete?
Kromě času stráveného s mým skvělým mužem, se kterým rádi podnikáme výlety pěší i na kolech, relaxuji s našimi dvěma psy. Kromě procházek občas zajdeme na cvičák nebo jedeme na "psí tábor". Ke svému aktivnímu odpočinku jsem vloni přidala i starý motocykl Yamaha Virago. Vím, že je to jistá protiváha adrenalinu vůči psychice a myšlenkám na často pohnuté životy mých klientů. Člověk, který nikdy neřídil motorku nemůže vědět, jak úžasně se dá při řízení vypnout mozek a jen si užívat 100% přítomnost okamžiku.
Děkujeme Janě za sdílení jejích zkušeností a zážitků a přejeme, ať se jí u nás líbí.
