Jak jste se k rentgenu dostal a proč?
Vždycky mě bavila práce a kontakt s lidmi. Navíc skrze to, co dělám, jim mohu i nějak pomoct. Když k nám na oddělení přijde pacient, tak si s ním pokaždé velmi rád popovídám. Paradoxně jsem ale hned po vojně v roce 1980 nejdříve nastoupil do kladenských železáren, tehdejšího podniku SNP Kladno, na průmyslový rentgen jako pracovník defektoskopie. Zkoumali jsme povrchové a vnitřní vady materiálu. Pocházím ze Stochova, takže práce v okresním městě byla jasnou volbou; a také kvůli financím, protože těžký průmysl byl samozřejmě za minulého režimu velmi protěžovaný. Člověk si tehdy vydělal víc než v nemocnici – tam mě to ale pořád táhlo. V Poldovce jsem posléze strávil pět a půl roku. Načež jsem se oženil a přestěhoval za manželkou do Králova Dvora. V šestaosmdesátým jsem pak našel místo tady v nemocnici.
Zůstaňme ještě na moment v Poldovce. Můžete více přiblížit, co jste měl na starosti?
Na různých ocelových výrobcích jsme s pomocí rentgenu, a také ultrazvuku, odhalovali možné trhliny či mikropraskliny. Šlo o různé písty a válce a další ocelové díly – některé měly i třičtvrtě metru v průměru. Doby expozice záření bývaly i několik minut. Jen pro porovnání: u člověka stačí pár vteřin. Jakmile jsme nalezli vadu, která překračovala velmi přísné normy, ten či onen výrobek jsme označili a musel se udělat znovu. Na Kladně se tehdy vyráběla velmi kvalitní ocel. Byla to velká škoda, když podnik po revoluci skončil.
Když jste pak nastoupil do berounské nemocnice, najednou jste přestal snímkovat ocel a pustil se do lidského těla. Jak velká změna to byla?
Obor radiologický asistent jsem měl vystudovaný, ale jak jsem v něm šest let (osm i s vojnou) nepůsobil, musel jsem se skoro všechno učit znova. Byl jsem nicméně rád, že se mi nakonec povedlo do zdravotnictví dostat, protože to jsem chtěl vždycky dělat. Těch necelých šest let v průmyslu bylo spíše z nouze – a také kvůli lepšímu příjmu, jak jsem už říkal. Měl jsem po vojně, takže se tenkrát více peněz hodilo.
V Berouně jste tedy dosáhl na kýženou příležitost. Povězte něco o svém začátku.
Nazval bych to takovou dřevní dobou (směje se). Vyvolávali jsme klasicky ručně do rámečků, za pomoci vývojky, mezilázně, ustalovače a vody. Poté jsme snímky sušili ve speciální skříni. Trvalo to zhruba půl hodiny, než se ten snímek dostal k lékaři.
To nebylo vůbec špatné, ne?
To asi ne, ale na dnešní dobu to je neuvěřitelně dlouho. Horší ale bylo, když jste po vyvolání zjistil, že se snímek nepovedl. Když se například přeexponoval, tak se to dalo ještě nějak udělat, že se z vývojky vyndal o něco dříve. Když bylo naopak použito málo napětí, s tím už nešlo nic dělat. Stejně tak, když byl snímek rozmazaný a museli jsme rentgen opakovat. Ale naštěstí se to nestávalo moc často. Nutno dodat, že jsme na svou dobu měli k dispozici velmi dobré přístroje, například ty značky Chirana. Na konci 80. let jsme přešli z mokrého procesu na vyvolávací automat za použití speciálních kazet – něco jako polaroid. Čekací doba se zkrátila na pět minut.
Kdy se na vašem oddělení objevil první počítač?
V osmdesátých letech existovaly jen výpočetní stanice – šlo většinou o místnost, kterou zabral jeden velký počítač. První stolní PC přišlo až někdy v polovině 90. let. To měl k dispozici výlučně vedoucí laborant a zadávaly se do něj pouze měsíční výkony pacientů. Nebyl ani připojený k žádné síti.
Kdy přišel první digitální rentgen a nastal tak konec doby analogové?
Od roku 2002 jsme tu měli nové přístroje Phillips. Ty asi šest let nato prošly upgradem. Šlo o jakousi nepřímou digitalizaci, jež se uskutečnila s významnou rekonstrukcí oddělení krátce po tom, co nemocnici koupil pan Ing. Zavalianis. Stále jsme ale používali zmíněnou speciální kazetu. Zvládla asi kolem dvou tisíc snímků a po každém novém nasvícení jsme ji vkládali do speciální čtečky propojené s počítačem. Až pak jsme na monitoru mohli snímek vidět. Čistě digitální přístroje jsou až tyto současné Siemensy, které tu máme od roku 2019. Snímek máte hotový do jedné minuty.
Jak dnešní digitální rentgen funguje?
Proces snímkování je hodně automatizovaný. Dříve jsme hladinu expozice nastavovali podle zkušeností. Nyní stačí, že přístroji do protokolu zadáte, jestli například jde o snímkování nohy, nebo plíce a v jaké poloze. Počítač si pak vše nastaví s maximální přesností tak, aby byla použita co nejnižší míra záření.
S čím nejčastěji pacienti na rentgen chodí?
Hodně často to jsou plíce. Pak úrazy nohou – hlavně kotníky. Na rukou to jsou zase zápěstí a lokty. Dále k nám chodí ortopedičtí pacienti, kteří mají potíže s klouby.
Dá se na radiologii zažít něco kuriozního? Rentgenoval jste třeba něco neobvyklého?
Za těch téměř čtyřicet let to jsou tisíce příběhů. Jednou k nám například přišli dva bráchové, kteří se poprali, a jeden z nich skončil s kudlou v zádech. Ptám se ho, co se mu stalo. „To mi nebudete věřit, krájel jsem chleba,“ odpověděl mi. To byly ty divoké devadesátky hned po revoluci – každý podnikal a kdekdo byl nějak ozbrojený (směje se). Pamatuji též období, kdy jsem se několikrát setkal, že přišel mladý klučina se zlomenou pažní kostí po tom, co se s někým přetahoval pákou. Jednou jsem dokonce snímkoval psa, kočku a také dravce. Tehdy rentgenové zařízení pro zvířata běžně nebylo. A pokud ano, tak jen někde na klinice a bylo to strašně drahé. Pokaždé jsme to hezky potajmu spáchali pro někoho ze zaměstnanců. Bylo to sice ještě v 90. letech, ale i tak se to samozřejmě nesmělo.
To musela být docela výzva, protože zvíře nedokáže být moc v klidu.
No jako na Poldovce to nebylo (smích). Kočka i pes měli něco s nohou a ten dravec zase zraněné křídlo. Ta zvířata potřebovala pomoc a dodnes jsem moc rád, že jsem to tehdy mohli udělat, protože jsme jim opravdu pomohli.
Radiologický asistent Lubomír Balenčin
Celý svůj profesní život se věnuje radiologii. Jak sám říká, práce jej natolik baví, že se mu do penze ještě nechce. S manželkou má jednu dceru, žije v Králově Dvoře a velmi rád se věnuje své vnučce. Zajímá se o literaturu faktu, historii, archeologii a další lidské činnosti a v neposlední řadě i o všelijaké záhady. Jeho další vášní je cestování.
