Primář berounského Rehabilitačního centra mluví o pacientech po zraněních, ale i o těch, kteří trpí stále rozšířenějšími civilizačními neduhy pohybového ústrojí. Pro zdravý životní styl berounský primář doporučuje pravidelně provozovat aerobní, lehce vytrvalostní sportovní aktivity.
Na které pacienty se vaše berounské rehabilitační centrum zejména zaměřuje?
Naše rehabilitační centrum poskytuje komplexní včasnou léčebnou rehabilitaci různým skupinám pacientů, přičemž pobyt u nás by se měl uskutečnit v návaznosti na pobyt pacienta na některém oddělení akutní péče poté, co dojde ke stabilizaci zdravotního stavu. Do našeho rehabilitačního centra jsou přijímáni především pacienti z ortopedických, traumatologických, neurologických, spondylo a neurochirurgických pracovišť. Nejvíce pacientů z ortopedie přichází po implantaci totální endoprotézy kyčelního a kolenního kloubu a po artroskopických operacích kolenního případně ramenního kloubu. Z traumatologických oddělení to jsou nejčastěji starší pacienti po frakturách proximálního femuru vzniklých po pádech, ale přibývá i mladších pacientů po osteosyntézách dlouhých kostí končetin nebo frakturách pánve, nejčastěji jako následek automobilových havárií nebo sportovních úrazů.
Máme velký počet pacientů po stabilizačních spondylochirurgických operacích páteře a neurochirurgických operacích výhřezů meziobratlových plotének. Také řešíme značný počet pacientů s bolestmi páteře různého původu, kde není indikace k operačnímu řešení a jejichž terapie je někdy opravdu svízelná. Hodně se věnujeme i neurologickým onemocněním, zejména pacientům po cévních mozkových příhodách nebo s roztroušenou sklerózou, dále pacientům s Parkinsonovou nemocí, s periferními parézami, různými polyneuropatiemi a svalovými dystrofiemi. Uvedeným skupinám pacientů jsme schopni poskytovat opravdu kvalitní a komplexní léčebnou rehabilitaci a to díky velmi dobrému personálnímu a přístrojovému zajištění, ale také prostorovým možnostem. A máme při této činnosti velkou podporu vedení nemocnice i provozovatele.
Přijímáte pacienty z jiných nemocnic?
Okruh spolupracujících pracovišť, která k nám pravidelně odesílají své pacienty, se stále rozšiřuje. Velmi dobře nám funguje spolupráce například se spondylochirurgickým oddělením a neurochirurgickou a neurologickou klinikou FN Motol a dále např. s neurochirurgickým oddělením nemocnice Na Homolce. Tato pracoviště k nám posílají opravdu hodně pacientů. Široká je i spolupráce s odděleními naší sesterské nemocnici v Hořovicích, odkud přebíráme nejčastěji pacienty z ortopedického oddělení. Zejména v posledním roce pozoruji, že žádostí o hospitalizaci v našem centru přibývá, ale protože kapacita našeho oddělení je limitovaná, bohužel nejsme schopni vyhovět všem žadatelům. Nejde ale jen o kapacitní důvody. Někdy je zcela evidentní, že pacient není s ohledem na charakter a tíži postižení indikován k přijetí na oddělení včasné rehabilitace, což je naše hlavní zaměření, ale spíše by se mu měli věnovat v zařízení poskytujícím dlouhodobou následnou rehabilitaci nebo některém oddělení následné péče.
Jak je složen odborný tým, který se o pacienty stará?
O pacienty u nás pečuje multidisciplinární tým různých odborníků. Jsou to rehabilitační lékaři, fyzioterapeuté, ergoterapeuté, důležitými členy týmu je také klinický logoped a psycholog. Máme k dispozici i protetika, spolupracujeme samozřejmě i se sociální pracovnicí. V našem centru ale působí i další pracovníci, bez nichž se neobejdeme. Je to tedy velmi početný a různorodý tým jejichž činnosti jsou ale vzájemně provázané.
Které metody využíváte?
Hlavními metodami jsou fyzioterapie, ergoterapie, fyzikální terapie případně i vodoléčba. V rámci fyzioterapie používáme jak analytické postupy, tak také metody na neurofyziologickém podkladě kam patří např. Vojtova metoda, senzomotorická stimulace, proprioceptivní neuromuskulární facilitace dle Kabata, metoda dle Bobatha, dynamická neuromuskulární stabilizace dle prof. Koláře, které jsou základem rehabilitace zejména u pacientů s neurologickými poruchami. Ve velké tělocvičně našeho centra pak probíhají skupinová cvičení s různým zaměřením (např. pro pacienty po endoprotézách, s bolestmi páteře, relaxační jógové cvičení, cvičení na balónech atd). Při ergoterapii se zaměřujeme především na zlepšení soběstačnosti, obnovu jemné motoriky rukou, ale také na ovlivnění kognitivních poruch. Z okruhu procedur fyzikální terapie jsou u nás nejčastěji užívané různé formy elektroanalgetických procedur, elektrostimulace, magnetoterapie, léčebný ultrazvuk, laser, vakuum-kompresivní terapie k léčbě otoků ale i další metody. Rehabilitaci nám usnadňují některé přístroje, jako jsou např. motodlahy horních nebo dolních končetin, přístroje pro vertikalizaci, systémy využívající cvičení v závěsech, trakční stoly, rotopedy, motomedy atd. Prakticky u všech diagnóz využíváme skupinovou nebo individuální formu vodoléčby jako je například celotělová vířivka, vířivá koupel na horní nebo dolní končetiny, podvodní masáž, perličková koupel atd. Ve velké multifunkční hale našeho centra pak probíhá cvičení na speciálních posilovacích přístrojích (přístroje sytému David a HUR), kde pacienti pod dohledem specialisty absolvují individuálně nastavený program přizpůsobený jejich potřebám a možnostem. Hodně využívané jsou u nás také klasické masáže i manuální lymfodrenáže.
Je rozdíl, pokud pacient před svým zraněním sportoval, anebo to nehraje roli?
Skutečnost, že pacient před operací nebo úrazem sportoval ještě neznamená, že bude u něj rehabilitace probíhat úspěšněji nebo rychleji než u pacienta nesportujícího. O efektu rehabilitace totiž spolurozhoduje celá řada dalších faktorů. Ale mohu z mnohaleté zkušenosti říci, že pacienti, kteří byli dříve sportovně založení a pravidelně se sportu věnovali, přistupují k rehabilitaci určitě aktivněji. A motivovat je k pohybové terapii se daří určitě snadněji než pacienty, kteří vedli převážně sedavý způsob života a pohybovým aktivitám se spíše vyhýbali. Ostatní kolegové z oboru asi potvrdí, že daleko lépe se pracuje s pacientem, který k nám do ambulance přichází mimo jiné i s dotazem jak má správně cvičit než s pacientem, který naopak zdůrazňuje, že jediné co mu pomáhá jsou masáže.
Platí, že sport, zejména vrcholový, je cestou k zdravotním problémům ve středním a pozdějším věku?
Podle mé zkušenosti nelze jednoznačně říci, že provádí-li někdo v mládí vrcholově sport bude mít později zdravotní problémy nebo je bude mít častěji než ten, kdo nikdy nesportoval, nebo sportoval jen rekreačně. Určitě záleží na tom, jaký vrcholový sport a jak dlouho byl provozován. Pokud jde o dlouhodobě a vrcholově provozovaný sport, kde je podstatou např. zvedání extrémně těžkých zátěží, jako je tomu u vzpírání, lze očekávat, že se to téměř u každého takového jedince nějakým negativním způsobem na pohybovém systému projeví. Jak bude organismus sportovní zátěž zvládat záleží také na vrozené odolnosti pohybového systému, pevnosti kloubně-vazivových struktur, kvalitě hlubokého stabilizačního systému páteře a motorických schopnostech jedince. Tyto souvislosti často zdůrazňuje prof. Pavel Kolář, který má mimo jiné mnohaleté zkušenosti s terapií vrcholových sportovců a od kterého jsem se z této oblasti mnoho užitečných informací dozvěděl. Je známo, že z hlediska tolerance sportovní zátěže jsou velké individuální rozdíly. Uvedu příklad: talentovaný hokejista, který má potřebné fyzické dispozice pro daný sport a je dostatečně a všestranně odolný to dotáhne nakonec třeba až do hokejové reprezentace, zatímco jiný, stejně pohybově nadaný hokejista musí pro zdravotní obtíže skončit s aktivním hokejem dokonce již v dorostenecké věku, protože nejspíše neměl pro vrcholový hokej potřebnou odolnost nebo somatické předpoklady. V kanadsko-americké NHL pak obstojí skutečně jen ti vyvolení, kteří kromě výjimečného talentu jsou i mimořádně fyzicky i psychicky odolní, mají pro daný sport motorické předpoklady a jsou schopni se rychle vyrovnávat s únavou, bolestmi a zraněními, který tento tvrdý sport zákonitě přináší. Právě díky těmto vlastnostem dokáží někteří hokejoví profesionálové NHL hrát tuto vysoce prestižní a náročnou soutěž i po 40. roce věku a jsou dokonce schopni „držet krok“ i s 25 letými mladíky. Důležité je, aby daný jedinec provozoval pro něj optimální sportovní aktivitu. Pokud se například dítě s generalizovanou hypermobilitou nebo výrazně vadným držením páteře začne intenzivně věnovat gymnastice, tak to může vést k nefyziologickému přetěžování páteře a pak i následným bolestem. Problém podle mne také je, že některé sporty se na vrcholové úrovni provádějí již v útlém věku, kdy svalově kloubní systém se ještě vyvíjí a o to více je pak zranitelnější.
Dokáží tedy sportem zpevněné svalstvo a vazy do určité míry eliminovat nebo zmírnit úrazy?
Rozumně prováděný sport v rekreační podobě může přispět k posílení svalového aparátu, a třeba i napomoci k lepší svalové stabilizaci kloubů ev i páteře. Může se do jisté míry zlepšit i pohybová koordinace a úroveň motorického řízení, což do jisté míry eliminuje právě třeba riziko vzniku distorze. Avšak vazivové struktury se sportováním zase tolik zpevnit nedají, protože kvalita vazivové tkáně, tedy pevnost vazů, je především záležitost dědičná. Ale i rekreačně provozovaný sport může vést ke zdravotním obtížím, není-li jedinec pro daný sport patřičně disponován.
Doporučujete svým pacientům cvičit a i jinak sportovat?
V rámci rehabilitace spíše doporučujeme a učíme rehabilitační cvičení, které má pozitivně ovlivňovat obtíže pacienta. U pacientů se kterými se setkáváme a kteří k nám s nějakým problémem přicházejí a již nějaký sport provádějí, je třeba detailně probrat, jaké pohybové aktivity vykonávají, zda a jak posilují a zamyslet se nad tím, co by se v jejich sportovním režimu mohlo změnit, čeho by se měli vyvarovat. Do ambulance mi občasně přicházejí pacienti, u kterých nakonec zjistím, že bolesti páteře začaly až poté, kdy se dosud nesportující a svalově nedostatečně připravený jedinec začne intenzivně věnovat nějaké formě posilování a to bez odborného vedení. Jako příklad mohu uvést rozvoj bolestí bederní páteře v souvislosti s nesprávně prováděným posilováním břišních svalů. Velmi obecně a zjednodušeně lze říci, že pro zdravý životní styl jsou vhodné některé pravidelně provozované aerobní, lehce vytrvalostní sportovní aktivity, jako je běh, jízda na kole, plavání, turistika. Ale to už je spíše dotaz pro odborníky v tělovýchovném lékařství, což já nejsem.
Které sporty považujete za tělo přetěžující?
To je zase hodně individuální. Co je pro jednoho ještě vhodná zátěž, pro jiného může již představovat zátěž nefyziologickou, proto na to není jednoduchá odpověď. Je-li provozován dlouhodobě a vrcholově pak může téměř každý sport za určitých okolností vést k přetížení nebo až poškození pohybové soustavy. Například profesionální volejbalista, který třeba 20 let několikrát týdně trénuje a při každém tréninku i zápase často smečuje, určitě při takto intenzivní zátěži přetěžuje ramenní kloub smečující končetiny, což je pak u některých volejbalistů zdrojem trvalých problémů s ramenem. Nebo třeba u trojskokana, kde se střídají extrémně silné odrazy a tvrdé doskoky na jednu dolní končetinu, při kterých se nadměrně přetěžuje kolenní a kyčelní kloub, může dojít k časnějšímu rozvoji artrotických změn a následným bolestem těchto kloubů. Čím déle je pak takový sport na vrcholové úrovni provozován, tím větší hrozí riziko poškození pohybového aparátu. Ale jen někteří tito sportovci budou mít trvalé zdravotní následky, protože zde opět záleží na mnoha dalších faktorech. Velmi obecně lze říci, že k přetěžování povedou častěji ty sporty, kde jsou dlouhodobě tvrdé doskoky, prudké odrazy (míčové hry), dlouhé běhy na tvrdém povrchu, zvedání extrémně těžkých břemen nebo prudké švihové pohyby končetinou se zátěží (hod oštěpem). O možném negativním vlivu některých sportů na určité oblasti pohybové soustavy dostatečně vypovídají pojmy jako např. „vrhačské rameno“, „tenisový nebo oštěpařský loket“, „skokanské koleno“, které se zejména dříve v odborné literatuře běžně užívaly. Moje zkušenost je, a kolegové v oboru to asi potvrdí, že mezi pacienty přicházejícími do našich rehabilitačních ambulancí pro bolesti páteře nebo s bolestmi kyčelního a kolenního kloubu je nápadně početná podskupina těch, kteří v minulosti vrcholově provozovali např. odbíjenou, basketbal, házenou, fotbal, hokej, vzpírání. A někteří z nich museli právě ze zdravotních důvodů sportovní kariéru předčasně ukončit. U některých sportovců se setkáme s bolestmi nebo i preartrózou kyčelního kloubu již v relativně mladém věku. A příčinou zde někdy bývá včas nepoznaná vrozená dysplazie kyčelního kloubu, kdy pak sportovní přetěžování jen urychlilo rozvoj obtíží. V posledních letech pozoruji, že přibývá pacientů, kteří mají obtíže v souvislosti se sporty, jako jsou např. golf, squash nebo bowling což jsou sporty, které se u nás před 30 lety běžně neprovozovaly.
Věnujete se sám sportování?
Vždycky jsem sportoval a v mládí jsem se pár let věnoval lehké atletice i závodně. Později jsem více hrál volejbal. Jinak tradičně se v zimě snažíme s manželkou chodit na běžky, máme oblíbené trasy v Jizerských horách, někdy vyrazíme i na sjezdové lyžování. V létě rád jezdím na horském kole, nejraději opět v Jizerských horách, kde mám své oblíbené trasy. A seženu-li vhodného spoluhráče, tak si během léta nebo i v zimě v hale rád zahraji tenis.
Máte při svém pracovním vytížení čas na další koníčky?
Někdy je toho času na záliby opravdu málo, ale občas rádi chodíme do divadla, máme také předplacený abonentní cyklus České filharmonie. Rád si poslechnu kvalitní hudbu, může to být moderní i klasická. Mám rád např. šansony Hany Hegerové, někdy naopak upřednostním country, vracím se k písním Beatles nebo Rolling Stones. Z české klasiky s oblibou poslouchám hudbu Antonína Dvořáka.
